Postava k podpírání

Jistě není náhoda, že snímek vznikl ve stejném roce, jako se u nás otevřela první oficiální možnost, jak mluvit o Kafkovi a existencialismu díky památné konferenci v Liblicích. Juráček natočil film, na který by byla radost koukat pořád dokola a nacházet stále nové konotace a cesty výkladu. Hodně totiž záleží na tom, jak moc doslovně to chce člověk interpretovat ve spojitosti s dobou. Je zřejmé, že režisér do filmu některé prvky kultu Stalinovi osobnosti propašoval úmyslně (úvodní záběry na staré transparenty demonstrující jednotu socialistického tábora, záběr na původní místo Stalinova pomníku apod.). Ale chápat celý film jako metaforu života v komunistickém režimu by znamenalo ochudit jej o nadobecnější přesah. Masterpiece. (04.08.2015)

Celkem dobré podobenství o zmatené byrokracii v době komunismu. Celou stopáží (která je dost příjemná a krátká) se tím filmem nese taková zvláštní atmosféra, už jenom tím občasným zasekáváním konců scén nebo když na konci scény ani není dořečené to poslední slovo. A z té závěrečné KÁZNĚ mě až zamrazilo. Možná to je ještě hlubší, než myslím, každopádně podobenství to je dobré. 4* (03.08.2019)

Z Postavy k podpírání jsem měl dojem, že čtu rekonstruovaný deník, který kdosi polil a pak slepené stránky co nejopatrněji roztrhal. Zbylo mnoho, samé otázky… (A pak jsem si říkal, nebyl-li to snad deník Juráčkův…) „Nejde mi to. Píšu a mám pocit, že křísím mrtvolu. A je mi líto zahodit tento poslední sešit.“ (18.10.2015)

Festival Nad Řekou 2009 Velmi zajímavý snímek studentského filmu, do kterého se vložila hromada peněz, poté se vůbec díky silné kritice společnosti nepromítal u nás a na místo toho se vyměnil za Vinnetua. Je vidět, že Kafkovština nemusí být vůbec založená na jeho díle, ale stačí k tomu naprosto nesmyslný režim, který v té době byl. (04.08.2009)

Pavel Juráček byl zkrátka vizionář a unikátní osobnost. Jeho prvotina Postava k podpírání je plná absurdních situací a narážek na nejen tehdejší komunistický režim (jeho alegorické podobenství platí v jakékoliv době). Ve stejný den jsem četl i literární scénář (který se liší jen nepatrnými detaily oproti filmu) a poté si pustil film, který navíc obsahuje i vynikající hudbu Williama Bukovýho. Pavel Juráček měl velice osobitý a autorský styl psaní i natáčení, které potom naplno zúročil ve svém geniálním díle Případ pro začínajícího kata. (23.03.2016)