Postava k podpírání

21.4.2023 Středometrážní film, zapadající do Československé nové vlny. Popisuje několik absurdních situací, dějících se nejčastěji v úřednictví, které nedává smysl, což vše propojuje hlavní postava s kočkou. Lze tu vidět několik obrazů lidské tuposti, kterou si hlavní postava prochází. Vše se odehrává za totalitního režimu, takže to může též ukazovat pocity absurdity lidí, kteří v něm žili. Je to jeden velký cyklus absurdity, točící se kolem různých situací, dějící se v neznámém čase, na neznámém místě, s neznámými lidmi. První záběr filmu na sochu popisuje, co vůbec znamená jméno filmu a ukazuje tu sílu pomocí nasvícení.Následně ale i jeho celou anonymitu, znovu pomocí nasvícení. Druhý záběr, kde lze vidět skupiny lidí, zapadajících mezi sebe, jdoucích celkem i synchronizovaně a stejným směrem, než se vyskytne hlavní postava v odlišném tónu šedi, stojící. Tato scéna nám nastiňuje vyčlenění z toho absurdního davu, který myslí naprosto stejně. Situace z totalitního režimu jej i hezky znázorňovaly a ukazovaly jakousi nesvobodu. Je to neustálý cyklus a řád společnosti. Postava se dostává do situací s opačnými lidmi, s lidmi, kteří nesou opačnou logiku a vnímání, než má hlavní postava. Slyšela jsem, že lidé ve snímku vidí i obrazy Kafky a jeho děl, což nemohu zamítnout. Je to jako by se Kafka procházel jeho absurdními díly. Hlavním dílem, které s tímto rezonuje je rozhodně Kafkův Proces. Je to něco, co by se stalo každému. Je to každodenní film. Já bych to dokonce i přirovnala k nějakým aspektům italského neorealismu, jelikož to obsahuje prvky npř. toho odcizení, které se v neorealismu vyskytuje často, následně i ten nerozum, neporozumění okolí. (09.08.2023)

Nějak jsem nepobral, o čem to vlastně bylo. Nejsilnější dojem z toho byl - záběry z komunistické Prahy, šedivé a plné nespokojených a šedivých lidí. Příběh sám mi přišel příliš umělý a nepochopil jsem, co tím chtěl básník říci .... (25.05.2009)

Žánr představuje kód uměleckého příběhu, který vytyčuje prostor, v němž se příběh narativního fiktivního díla odehrává. Je to zpráva o tom, jakými vyjadřovacími prostředky a postupy, jakou řečí bude umělec vypovídat o tématech či problémech, které stojí v centru pozornosti jeho uměleckého záměru realizovaného ve fiktivní realitě uměleckého díla. Je to zpráva o přístupu k realitě, z níž má vzejít umělecké dílo. „Chci udělat jiný, původní život, původní svět, který by nebyl kopií, ale modelem,“ píše Juráček v explikaci scénáře Postavy k podpírání. Zříká se tak iluzivních, mimetických forem narace. Tuto hlubokou skepsi k mimetickému procesu poznání skutečnosti můžeme interpretovat jako snahu autora o zjednání si takového přístupu ke skutečnosti, který by odolal pokušení předmětné řeči, pokušení napodobovat skutečnost a přistupovat k ní jako k předmětu. Útočiště pro takový přístup k realitě nachází Juráček pro své fiktivní dílo v alegorických principech vyprávění a myšlení. Alegorický princip narace charakterizuje především jeho didaktická forma, která zdůrazňuje intelektuální a poučný potenciál vyprávění, a to prostřednictvím metafor a symbolů. Alegorie, více než který jiný druh narace, zdůrazňuje symbolický význam postav, scén a dějů. Symbol jako druh metaforického procesu je základním stavebním kamenem Juráčkovy umělecké fiktivní reality díla Postava k podpírání. Naprostý rozchod mezi idejemi a praxí tehdejšího komunistického režimu se v Juráškově Postavě k podpírání odrážejí ve dvou souvisejících rovinách: politické a existenciální. Juráček tyto rozpory postihuje konstatováním existujících patologických jevů lhostejnosti a odcizení ve společnosti padesátých a šedesátých let: „Existence odcizení, a odcizení u nás existuje, mi potvrzuje, že i u nás došlo ke společenským deformacím“ (Juráček). Klade zásadní otázku: jak je možné, že v socialismu může člověk pociťovat odcizení a lhostejnost, když ideje hovoří o přesném opaku? Tyto deformace společenské praxe připisuje na vrub fenoménu kultu osobnosti, na nějž hledí jako na symbol totalitního komunistického režimu první poloviny padesátých let, který „byl mystický, nepočítal s rozumem, paralyzoval rozum“(Juráček) . Postava není pouhou povrchní reflexí politických rozměrů kultu osobnosti, ty jsou v díle obsaženy imanentně. Není to pouhé dokumentaristické konstatování, co vše víra v kult osobnosti způsobila. Navzdory jeho odhalení je pro Juráčka víra v kult osobnosti něco neustále přítomného, co ovlivňuje myšlení a jednání lidí. Postava k podpírání je tedy v první řadě umělecké vyjádření osobní zkušenosti se zakonzervovaným duchovním klimatem československé společnosti druhé poloviny padesátých a počátku šedesátých let, která na svých bedrech bezmocně vláčí břemeno dědictví kultu osobnosti. (08.01.2011)

Dosti krátké a jakoby letmo načrtnuté příklady kafkovského středu jedince se systémem, ovšem na půdorysu reálné totality v ČSR přelomu 50. a 60. let. (25.02.2015)