Případ pro začínajícího kata

Slabé čtyři nakonec dávám. Proč? Popíšu. Všudypřítomné absurdity jsou tady pro mě velké plus. Jenže absurdity nedokážou utvořit celý film, takže to tady někdy pokulhává, a to hlavně v prostředku filmu, kde jsem si i začal nudit. Prvních a posledních 20 minut se mi na filmu zamlouvali nejvíce a prostředek byl stále s tím vším na střídačku. Každopádně je film dobře zvládnutý a rozhodně není špatný. (20.01.2018)

No, filmy pred lety uzavrene v trezoru maji vzdy vyssi hodnoceni. Pouze spekulace, jak moc objektivne to je hodnoceno... Pripad pro zacinajiciho kata je urcite remeslne velice dobre zvladnuty film a pro Lubomira Kostelku se jedna o jeho zivotni roli. Scenar je vsak hodne nudny a divny, malokdy na sebe uplne navazujici. Oproti nametu, ktery je si myslim dany jasne. Trosku mi film pripomina nektere absurdni dila z dilny Bunuela, pokud se vsak nevyhnu nejakemu srovnani, tak tento film skonci hodne pozadu... (29.10.2011)

Lemuel Gulliver vojde za "pomoci" králika do krajiny Balnibarbi, ktorý nám vďaka sugestívnemu Juráčkovmu podaniu pripomenie fiktívny svet vo Wellesovskom Procese a Godardovom Alphaville. Podobne je aj Prípad pre kata divácky veľmi ťažkým filmom, kde je síce jasné, načo sa snaží byť alegóriou, lenže mnohé je podané značne nezrozumiteľnou formou. Je pravda, že sa táto téma v českej novej vlne dosť často opakuje, niet sa ale čo diviť, režiséri nevedeli, kedy sa situácia u nás zase "zhutní" a voľnosť tvorby bude znova iba vecou minulosti. Na prvý krát asi objektívne nehodnotiteľné, lenže Prípad vo mne nerezonuje takým spôsobom, ako spomenuté dva filmy, z ktorých som sa dokázal vysomáriť trochu viac a chcelo sa mi nad nimi premýšlať viac do hĺbky. VIDENÉ ZNOVA 11/19 Tak na druhý krát sa už divák cíti trochu viac aklimatizovaný, stále však bude mať dojem, že mu ešte niečo málo či viac uniká. A preto si vo svojom voľnom čase v blízkej či ďalekej budúcnosti nechá priestor na tretie, možno definitívne pozretie. (29.11.2013)

Po letech definitivně nejzásadnější počin nové vlny a perla domácího filmu hledající konkurenta i v globálním měřítku. Scénárista a režisér Pavel Juráček si postavil pomník doslova v hodině dvanácté a osudově propojil ironické zobrazení Balnibarbi s tragickou tendenční situací. Ale satirická nota je ve vyznění spíše floskulí pro historické datace. Režisér zcela potvrdil svou zálibu v komplikovanosti vyznění, diváka vůbec nešetří a na položenou otázku dává jen mlhavou odpověď. Proto je sledování nesmírně těžké, chce to vícero shlédnutí, líbit se Vám to možná hned nebude. Obratnější tedy je sledovat zprvu spíše formu, protože obsah je i nepokrytě subjektivní bez jasného klíče. Film, který se rodil takřka tři roky vytvořil modelovou strukturu - do absurdity dosadit konvenci a tu pak utopit v něčem, co nechápe. Nezáleží na ideologii a zřízení, takový člověk se utopí i v nejvstřícnější demokracii. A tím člověkem je ještě víc než hlavní hrdina sám Juráček. Drtivá kola Normalizace ho vzala sebou a on se další šance nedožil. Otázkou zůstává, zda by jí ovšem dovedl využít. Pošilhávajíc po současném českém filmu o tom silně pochybuji, charakter typu Juráčka by byl ve stejné nevoli jako jeho hrdina po návratu do Barnibalbi. Vidím to proto tako dokument doby, jindy by neměl šanci. Je to odkaz nejen Juráčka, nýbrž celého tehdejšího filmu. (30.01.2009)

Vrány černé, vlci, štíři, ropuchy a netopýři... Stala se nehoda. Přejeli „bílého králíka“. Nezbývá proto nic jiného, než si vzít jeho (pozpátku jdoucí) hodinky a zjistit, jak hluboká králičí nora je. Ačkoliv surrealismus prostupuje tento film skrz na skrz, pravdou zůstává, že skutečnost byla u nás v té době nejspíš ještě surreálnější... (06.06.2016)