Kočár do Vídně

Období není nutné představovat, je v nich, rozdalo jim role a nechává je hrát. Na scéně je oběť a nadřazený, není čas na soud, herci byli již odsouzeni dobou, která je nutí jednat. Vše ovšem trvalo moc dlouho a jediné, co oba tábory spojuje, je vidina rychlého konce. Chtějí jít domů. A možná že toto přání je hlavním morálním zlomem v nemorálních letech. Lidská morálka roztrhaná na kusy v nich samotných. Co chtějí? Zapomenout? Na chvíli se tak stane, ovšem přichází stále ještě chladné květnové ráno a sním ti, kteří ještě nezapomněli. Vrchní Kachyňův skladatel zvolil komorní, vážnou hudbu, a zvolil výborně. Režisérova práce je jako vždy precizní a atmosféra prakticky dokonalá. (18.08.2012)

Štokholmský syndróm v českom lese. Atmosféra tohto filmu je dosiahnutá uzavretým prostredím, kde sa nevieme zorientovať a kde sa nevedia poriadne zorientovať ani postavy. Umocnená je potom čiernobielou kamerou, pretože les sa tak stáva výrazne štylizovaným, vieme, že skutočnosť by bola všednejšia. Asi treba trochu porozmýšlať nad súčasnou situáciou Kristy a skúsiť sa do nej vžiť, aby sme plne pochopili jej tragédiu a tragédiu vojny všeobecne. Nevynímajúc vojakov na všetkých stranách barikády. Humanistický film, ktorý ukazuje, že nikdy nemôžeme rozdeliť strany výsostne na dobré a zlé, pretože ich tvoria jedinci s vlastným uvažovaním. (11.05.2014)

Psychologická dráma z konca druhej svetovej vojny, ktorá je prakticky bez dialógov. Dvaja príslušníci Wehrmachtu prinútia čerstvú českú vdovu, aby ich dopravila na hranice s Rakúskom. Netušia nič o jej bolestnej strate a zámere pomstiť sa na nich za krivdu, ktorú jej privodili ich spolubojovníci, keď obesili jej manžela. Cesta hlbokým, zahmleným lesom nemá mať pre nich konca. To že je tento snímok čiernobiely mu dodáva silný nádych poetickosti. Hlavnú ženskú úlohu výborne zahrala Iva Janžurová. **** (04.12.2008)

Strhující psychologické drama Jana Procházky si nemilosrdně zahrává s nashromážděnými emocemi, které hrozí vybuchnout každým okamžikem. Depresivní jízda liduprázdným lesem katarzi každým metrem odkládá až se pomsta, nenávist, strach, spravedlnost, válečná frustrace vzájemně vykrátí či anulují a vyústí v nečekané sblížení. Šokující konec vrhá na partyzány a potažmo i rudou armádu zcela jiné světlo, než na ně svítilo v budovatelských písních a učebnicích. Karel Kachyňa tímto odvážným kouskem odstartoval bouři nevole stranických orgánů vůči své tvorbě, ale Jan Procházka zastávající záhadným způsobem vysoké funkce prozatím dokázal usměrnit ideologické nůžky, které nás připravily o ještě syrovější záběry a dveře trezoru zůstaly zatím otevřené. Za filmem Ucho se už s velkým třeskotem zavřely a s nimi i scénáristovo jméno. Excelentní herecké výkony, kamera Josefa Ilíka a traumatizující varhaní hudba výčet završuje a dělá z něj nejen klenot čekoslovenské kinematografie, ale hlavně hluboké poselství o absurditě války. (24.05.2008)

Na tomto filmu mě nadchla hlavně úchvatná černobílá kamera, která těží z porstředí maximum. Záběry tichého lesa zamlženého oparem vzbuzují až jakousi chrámovou atmosféru, kterou ještě umocňují doprovodné vrahaní fugy. Svou komorností a minimalismem mi Kočár do Vídně v něčem připomíná Kurosawův Rašomon. I zde je minimum postav a prostředí uzpůsobené tomu, aby se pozornost soustředila hlavně na ně. Za chybu tohoto filmu považuji namluvení Hanzlíka s Munzarem německými herci. Je to jen další důkaz, že dabing, ať už v jakékoliv podobě, vždy kazí plnohodnotný prožitek z filmu. Ač jsou oba herci bezchybní, měl Kachyňa buď nechat mluvit je, nebo obsadit jiné. (23.10.2009)