Children of the Full Moon
Obsahy(1)
Probouzí se v nich síly, které neumíme ovládat. Nikdo neví, co vlastně prožívají, ani proč na ně má takový vliv Měsíc. Žijí mezi námi a prožívají každodenní peklo na Zemi – rodiny a děti s diagnózou nejtěžšího autismu. Většina filmů o autismu představuje jeho polohu, která nám připadá něčím fascinující a přitažlivá. Ukazuje lidi vybavené zvláštní vnímavostí a neobvyklými schopnosti často hraničícími s genialitou. Režisérka Veronika Stehlíková se však v tomto dokumentu vydává prozkoumat jinou, méně fotogenickou a mnohem méně známou tvář této nemoci, než kterou známe ze skvělého podání Dustina Hoffmana ve filmu Rain Man. Této – nejtěžší – formě autismu se odborně říká „nízkofunkční". Patří k nejnáročnějším a nejhůře zvladatelným zdravotním postižením vůbec. Ti, kteří jí trpí, mají problém v naší společnosti normálně fungovat. Dokument zachycuje situaci čtyř rodin s různě starými dětmi. Adéla má autismus spojený s mentální retardací a problémovým chováním. Nemluví, je neustále v pohybu. Hází vším, co jí přijde do ruky. Bije se rukama do obličeje, léta nosila boxerskou helmu, která ji pomáhala ochránit před ní samotnou. Matka dospělé Marcely posté za den vyndává oblečení naházené pod postelí a rozsypanou mouku v kuchyni. Další rodině zachránila život klec, ve které jejich čtyřiadvacetiletý syn tráví většinu svého života. Mimo ni útočí lidem na obličej, mlátí pěstmi, vypichuje oči. Dorotka propadá záchvatům zoufalého sebepoškozování, při němž ji neudrží ani 3 dospělí lidé...
Diskusi o nedostatečné pomoci rodinám s dětmi s nízkofunkčním autismem rozvířila v roce 2016 tragédie matky, která i s autistickým synem skočila pod vlak. Situaci komentuje terapeut Hynek Jůn, který se zásadně zasloužil o růst povědomí o této nemoci a rozvoj specializované péče pro lidi s touto závažnou diagnózou. Sociální služby, které mají lidem se zdravotním postižením pomáhat, totiž tyto nejtěžší klienty paradoxně často odmítají. Nemají na ně ze strany státu dostatek prostředků. Přitom právě kvalitní péče dokáže životní pohodu takto nemocných lidí výrazně zlepšit. Dokument Děti úplňku vznikl z iniciativy manželů Petry a Petra Třešňákových. Poté, co jejich dcera Dorota v šesti letech skončila hospitalizovaná v dětské psychiatrické léčebně, si uvědomili, že Česko nenabízí takto postiženým dětem žádnou důstojnou budoucnost. Rozhodli se na problém upozornit a usilovat o zkvalitnění sociálních služeb. (Česká televize)
(více)Recenze (40)
Čiší z toho bezradnost, bezvýchodnost, cokoliv z toho (útočení na sebe, útočení na ostatní, soustavné rozhazování věcí) musí být obrovský nápor třeba i jen na týden, natož na celý život... Klobouk dolů před těmi rodiči. Ale skoro všechny ty děti mají momenty, kdy je na nich patrná momentální spokojenost. ()
Na tomto dokumentu oceňuji, že přímo řekl nepříjemnou pravdu. Česká psychiatrie je v některých případech v otřesném stavu. Většinou se nás média snaží přesvědčit, že například díky psychiatrické reformě je o všechny potřebné postaráno, ale já vím, že opak je pravdou. Ba co hůř! Pacientů s duš.poruchami, kteří propadnou systémem a nikdo se o ně nechce postarat je mnohem více. Ty, co potřebují pomoc nejvíce nikdo nechce, často ani rodina, protože jejich kombinace poruch je příliš vážná, personál zaneprazdňují a těžko obtížnou vyléčitelností "obtěžují "a jsou tudíž na dlouhodobé hospitalizace či sociální práci jsou nepohodlní. Neziskovky je nechtějí (starají se jen o vybrané diagn.), společnost je nepřijme, sociální služby brzo odpadají (ne všem pacientům dokážeme pomoci, hledejte pomoc ve fiktivním "někde" jinde). O problematické jedince nestojí ani psychiatrické nemocnice, které je umí jen nadopovat léky, které sice nic moc neléčí, ale uspí pacienta na téměř 24 hodin a pak je pro ně těžká i chůze, selhávají jim často kvůli vedlejším účinkům a nadměrnému užívání léků brzo orgány (játra, apod.). Dokonce se vstupní zprávy do nemocnice upravují tak, aby konfliktní pacient působil klidně, neagresivně a nemusel být díky úpravě reality vůbec přijat nebo jen na dva tři týdny a pak by mohl být brzo propuštěn. Viz případ vražedkyně z Tesca, která podle nemocnice prý vůbec nebyla nebezpečná a jen agresivitu účelově hrála, aby měla kde jíst a bydlet, přestože vyděšené spolupacientky i policie, která jí po nějaké atace přivezla policejním autem, o ní tvrdili opak. Situace je mnohdy ještě víc otřesná než ukazuje film. Někdy prostě horor, z kterého není pro pacienta ani rodinu úniku. Je to tak neuvěřitelné, až to působí vymyšleně. Je mi z tohoto skutečného stavu věcí moc smutno. A je to všechno "jenom" o penězích a jejich nedostatku, o nezájmu většinové společnosti, o neochotě rodiny se za postiženého veřejně postavit a bojovat , o strachu ze stigmatizace celé rodiny atd. ()
Dokument Deti uplnku bezpochyby odvypravuje pusobive lidske pribehy. Filmu se celkem i dari upozornit na existujici problem (nedostatecnou socialni peci) nicmene uz nenabizi nejakou konfrontaci- proc se filmari nesli zeptat nekoho kompetentniho, proc nejde danou vec zmenit? Vlastne s tim filmem mam uplne stejny problem jako s *Miluj me, jestli to dokazes- totiz jedna se spise o reportaze sestrihane v celovecerni film a opet nechybi odhaleny penis mentalne postizeneho cloveka. Na druhou stranu ocenuji ze s tim filmari nesli do kina (jako u vyse zmineneho filmu). POSLEDNI SLOVO: Pokud se o dane problematice chcete opravdu neco dozvedet, doporucuju spise 17 minutou epizodu z cyklu *Diagnoza: Autismus. Silnejsi 3/5* ()
Je to sice pár let starý dokument, ale dostala jsem se k němu až nyní přes křest jednoho kalendáře, jehož výtěžek půjde právě na "hotel" pro těžce zvladatelné autisty. Moje dobrá a strašně hodná kamarádka, která právě takového synka má, byla ale vůči tomuto dokumentu natolik kritická (připadal jí velice přehnaný a zbytečně negativní) dokonce použila sprosté (sic!) slovo, což jsem u ní slyšela snad poprvé v životě, že jsem zbystřila a dokument jsem si obstarala. A ač o tom něco vím a autismus pro mě není neznámé téma, beztak jsem byla zděšena, viděnému jsem věřila a a znovu si uvědomila, že nemocný mozek je opravdu jedno z nejhorších prokletí a humanistický úzus v nás i v celé společnosti, s tím absolutně neumí nakládat. Proto nezbývá než jim aspoň trochu pomoct a přispět, tyto rodiny to mají nesmírně, nepředstavitelne těžké. ()
Ono přání před narozením, kdy je začínající rodince jedno jestli to bude kluk, nebo holka, hlavně ať je zdraví - dostává úplně jinou úroveň po zhlédnutí tohoto důležitého dokumentu. Trochu jako, když jsme se tehdy dívali na Katku, prostě je to těžké se na to dívat, autismus je ovšem všude kolem nás, a proto je dobré mít alespoň to nejmenší povědomí. ()
Galerie (4)
Photo © Česká televize
Reklama