Spící lůno

Slov netřeba, myšlenek netřeba. A člověk? Ponechme jej v pouhé latenci. Přesto jako vnímatel jsem se nemohl zříci svého člověčenství a dík filmu se nemohl nevydat výš, hlouběji, vzad i vpřed a v pomalém tanci kosmologie a múz si nepovšimnout vlastních myšlenkových reakcí a náhle zejících pocitů – od kantovského úžasu po bázlivé chvění. Ano, redundantní komentář až hanba; ale právě lhostejnost podstaty Spícího lůna (nejen) vůči těmto větám mě fascinuje. (13.08.2019)

Spící lůno má opravdu přiléhavý název, neboť v jeho průběhu většina sálu usnula. Ne, teď vážně. Barleyho experimentální esej klade na diváka mimořádné nároky, ale ti, kteří vydrží až do konce, udělají dobře. Drtivou část filmu tvoří nádherné obrazy krajiny - probouzející se les, usínající řeka, hvězdná obloha, vodopád či prudká bouře. Je jasné, že filmové plátno zprostředkuje jen malou část skutečného prožitku z přírody, chybí čich, hmat, chuť a šestý (sedmý, osmý...) smysl. Někdo si tedy odnese alespoň předsevzetí, že bude víc chodit do lesa. Někdo může zauvažovat nad nespoutatelnou silou živlů, někdo nad dynamickým klidem, v němž se skrývá mocná energie změny, a jehož zárodky naopak tušíme uprostřed bouře. Někdo užasne nad faktem, že Scott Barley natočil celý snímek na svůj iPhone. Mně hlavou víří všechna tato témata a hodnotím pěknými dvěma hvězdičkami. (01.07.2018)

Celovečerní pokus o Huntera. Jenže tady to z mnoha důvodů nefunguje. Například Hunter stojí na precizních záběrech, kterých je tady minimum, a hodně velkou část stopáže tvoří tma, doprovázená jen zvukem. Zvláště ta bouře v závěru je skutečně mocná, ale není nutno koukat na plátno, protože je z ní vidět jen sem tam nějaký blesk a v jednu chvíli asi začne hořet les, ale s tím se už dál nepracuje. Přijde mi, že zcela zbytečně tady Barley vsadil na zvukové efekty a ruchy, takže z toho ten silný pocit lesa v horách ve tmě, jaký jsem měl z Huntera, nemám. Ale tak ještě že se koníci nakonec dostali do nebe, jak naznačuje světelný tunel podle vyprávění klinicky zemřelých. (03.01.2020)

Tajomné a dobré. Ale myslím, že to mohlo byť ešte tajomnejšie a ešte lepšie, keby to bolo natočené na surovinu, namiesto iPhonu. Obyčajne nie som pedant na médiá záznamu, no pri tomto type pomalého, takmer výlučne vizuálneho filmu - obzvlášť keď absentuje hudba - je médium kľúčové. Niekoľko záberov je tu skutočne silných, napr. ten použitý ako plagát filmu (s vzdialeným, osamelým zvieraťom v druhom pláne), no stále platí, že surovina atmosfére filmu dodáva intimitu, ktorú digitál preniesť úplne nezvláda - a to napriek parádnemu color gradingu. Nenudilo ma to, malo to atmosféru a apokalyptický záver mi tento ambientný experimentálny film pocitovo uzavrel, no také Zaklínadlo k odohnaniu temnoty, či Mliečna cesta, z podobného súdka, hoci boli formálne jednoduchšie, mali genia loci, ktorý ma viac opantal. Takéto filmy sa samozrejme nedajú hodnotiť inak, ako rýdzo subjektívne. 3,5* (10.01.2022)

Prolínání mezi snem a realitou. Bdělost, tma, zvuk, ticho před bouří. Ticho před nekonečnem, rozplývající se uhranost temnoty skrz přírodu a dotekem Vesmíru. Film, který je zásadní svým zvukem a vizuální optikou. Dlouhé pomalé záběry, při kterých se nezastaví čas, ani pohyb pro detail. Experimentální dotek prostoru tvořen noční krajinou, zvukem přírody, bouřky, větrem, sluncem, hvězd a časoprostoru, jako by začínající scéna Post Tenebras Lux měla nekonečné pokračování. Snění, které ponechává Scott Barley v zamlčení. (17.11.2019)