Vzpomínáš na Dolly Bell?

S odstupom času temer 40 rokov od prvého a hneď úspešného filmu Emira (Nemanja) Kusturicu by sa to dalo premenovať aj na Spomínaš na mladé časy v Sarajeve Emir ? Film zachytáva život obyvateľov multietnického Sarajeva začiatkom 60-tych rokov 20 storočia, kde sa toho od atentátu Gavrilu Principa v 1914 na arcivojvodu Ferdinanda veľa nezmenilo. Ak, tak len vláda Titových komunistov a pokus o pozdvihnutie kultúry zanietenými propagandistami. Presne v takomto prostredí vyrastal sarajevskýr odák Kusturica. Raz sa jeho matka sťažovala švagrinej na svojho pubertálneho syna,ťažkého záškoláka a odchovanca ulice „Polovica jeho vrstovníkov je buď v base alebo v polepšovni. Čo z neho len bude?!“ Našťastie to dopadlo dobre.Tak je to i vo filme, zapálení komunisti, prostí a veselí Bosniaci,rakija, pospievať si, požartovať a neodmysliteľné dno spoločnosti zlodej a prostitútka.A tú s takými vnadami by nebránil len zamilovaný adolescent Dino. Na Kusturicu málo humoru, dobrej balkánskej muziky, uletených scén. Hlavná postava Dino (Slavko Štimac) je osobitná kapitola. V čase natáčania táto detská hviezda mala už 20 rokov, ale vyzerá skutočne ako 16 ročný. Konečná scéna zachycuje nové panelákové Sarajevo a auto s rodinou ktorá sa sťahuje. Rovnako ako Kusturica s manželkou a deťmi preč zo zapadákova Sarajevo kde ho miestni recenzenti a komunisti šikanovali za scenár k politicky ladenému filmu Otec na služobnej ceste. V roku 1965 som prechádzal 1x Bosnou, cesty od Františka Jozefa, chlapci vyholené hlavy a veľké uši, sem tam hodili len tak po aute kameň. Tam to kľudné asi nikdy nebolo a nebude. Film za 4*a 1* za nostalgiu pravého Balkánu ako si ho do dnes pamätám. (11.09.2019)

Vidím v tom linii Kachyni spíš než Formana a spol. Lásky mezi kapkami deště a nejen ty. Stojí a padá to se Štimacem, kozlík je okouzlující. Morálka či mravnost anebo étos toho jako celku jsou bohužel velmi vratké. Vratké jak Hřebejk, kterého tu občas někdo zmiňuje. Překážel mi balkánský vztah k ženě coby věci a balkánští patriarchové a s nimi stále zasuté byť ještě nemilitarizované sebemačo-utvrzení. Za tím vidím už Kusturicu dnešního, zcela zhnědlého. Nejsilnější scény filmu pro mě začátek s kolotočem na kopci a rodinné setkání na dvoře s lidovou písní: zahalená manželka a peroucí se bratři vzadu. Filmové vidění měl Emir silné. (29.07.2022)

Emir Kusturica a jeho balkánská debutová zpověď doby. Domy, do kterých by slušný člověk nevlezl. Kolotočáři na rozmáčené a rozblácené louce. Čtrnáctiletí kluci vyhulující u střelnice, zalejvající kouř travaricí, kterou jeden z nich ztopil ožralému fotrovi. To, že je vedro k zbláznění, kamera radši ani neukazuje. Trošku zoufalství, ale po Balkánsku. Takže takové hezké zoufalství. (05.04.2023)

Kusturicův debut a zároveň příspěvek k subžánru „vzpomínkového“ filmu – jemně nostalgický obraz dospívání obydlený lidskými figurkami, období přerodu hlavního hrdiny v muže (Amarcord, Rocco a jeho bratři, Sluneční ulice). Nadpřirozené schopnosti hl. hrd. – autosugesce a pohybování s předměty, s příchodem zkušené Dolly Bell se přeskupuje hodnotový žebříček. Sex jako měřítko mužnosti a dospělosti. Vztah s otcem – despotickým alkoholikem, komunistickým teoretikem a zároveň velkým vzorem. (15.11.2005)

Kdysi jsem kustoricovy filmy tolik nemusel, přišly mi nařvane a bláznivé. Nyní mám z nich, nebo alespoň z tohoto, jiný pocit. Je v nich přirozenost života. Vsechno je akceptovane, všechny figurky milované, nikdo neni souzen; přesto je vse i humorným zrcadlem a karikaturou. Už tato prvotina je vyzrálou výpovědí, hotovou malbou. Kusturica znamená: všechny paradoxy a protiklady zivota těsně vedle sebe na malé ploše, až se to zdá absurdní, ale díky teto optice vidíme jaký život sam skutečně je: bolest mladicke lásky hned vedle pouhé pudovosti, komunistické fráze hned vedle otcovske moudrosti, marxistické diskuze zazvuku bosenské orientální balalajky. Cosi z této balkánské rozjarenosti zasahuje až k nám na Moravu a na pražský Zizkov. Vlastně to vsichni důvěrně známe: je to i o nás, o našem dospívání. Zname komunistické bezcasi, jihoslovanské řeči takřka rozumíme: jen je toho nějak o něco víc prevela, než jsme zvyklí z naší poklidné kotlinky. Ale stačí popojet kousek na Slovensko - a ono balkánské cudo začíná houstnout a kapalnet. (09.11.2016)