Obsahy(1)
Legendární představení pražského Činoherního klubu. Renesanční komedie Mandragora Niccola Macchiavelliho byla šestou premiérou Činoherního klubu v prvním roce jeho existence a první divadelní režií Jiřího Menzela. Poprvé se hrála v prosinci 1965 a na repertoáru se udržela devět let. A nebýt nuceného odchodu Jiřího Hrzána z divadla, hrála by se jistě déle. Byla gejzírem životní energie a radosti. Procestovala bezmála polovinu Evropy a při jednom zájezdě byla také ve Stockholmu roku 1971 zaznamenána Švédskou televizí. Ovšem nikoli na divadle, ale v televizním studiu. Tehdy byl takový zvyk a bylo to také dáno možnostmi techniky. Jiří Menzel vzpomíná, jak byli švédští kameramani nesví, protože jen obtížně dokázali udržet krok s tempem herecké akce a gagů a prosili, jestli by herci nemohli trochu zvolnit. A i když nakonec trochu zvolnit museli proti tomu, jak hráli představení před lidmi, je Mandragora unikátním dokumentem z počáteční éry Činoherního klubu a jediným celým představením, které bylo z té doby zaznamenáno. (Česká televize)
(více)Recenze (12)
Činoherák v plné parádě, i když mívali lepší kusy na repertoáru. Záznam představení je dokonce ze Švédska, sice bez obecenstva, ale i tak je to divadlo. Docela mě překvapilo, jak je téma vcelku pichlavé a nemravné. Je vidět, že si to herci užívali a proto se na to moc pěkně kouká. Stejně ale věřím, že naživo v Činoherním klubu to ve své době musela být absolutní šupa! ()
Divadelní žánr commedia erudita, do kterého patří Mandragora, je sice podstatně méně založený na improvizaci herců než commedia dell'arte, pro oba ale platí, že bez divácké zpětné vazby je účinek humoru poloviční. Švédská televize se bohužel rozhodla tuhle inscenaci natočit bez účasti obecenstva. Ale díky aspoň za to - Československá televize na počátku normalizace by nejspíš nenatočila nic. -------- V titulcích pořadu uvedeno: země původu (pouze) Švédsko. ()
Tato fraška se jistě dá vidět, ale zdá se mi to jako strašně a zbytečně dlouze vyprávěná anekdota, přičemž zápletka a vyústění jsou zřejmé, bez překvapení. Nemohu se zbavit dojmu, že autor ve své kompozici vycházel z Boccacciova Dekameronu. Herecké výkony jsou výborné, o tom není pochyb, ale celkově mě hra bůhvíjak neuchvátila. Navíc jsem vůbec nepochopil smysl postavy Jiřího Hrzána, nebyla-li by tam, vůbec nic by se nestalo. Takže mi přijde podivné, že hru, jak je psáno v Obsahu, stáhli z programu z důvodu jeho odchodu z divadla. ()
Mandragora je určitě archivní perlička s vynikajícími osobnostmi tehdejšího Činoherního klubu. Je skvělé, že se uchovala. V tehdejší době to musela být pro lidi úplná pecka. A klobouk dolů před podobnými fyzickými výkony na jevišti. Ale...já na frašky moc nejsem a přijdou mi hrozně splašené a přehrávané. Navíc mi chybí u divadelního záznamu přirozená reakce obecenstva. Vážím si však toho, že ČT art podobné vzácné kousky nabízí divákům, a doufám, že vydrží co nejdéle. ()
Činoherní klub jako divadelní fenomén mi přijde zajímavý, rád jsem se podíval na dokument o něm, ale jeho tvorba se pohybuje na zcela odlišné vlně. Tohle hodnotím opravdu velice nerad. I zde se našly zajímavé kvality v neobvyklém pojetí, ale jako celek mne to spíše neoslovilo a uvádělo do rozpaků, i navzdory kratší stopáži. Unikly mi kuriózní důvody, co udělalo Mandragoru slavnou po celé Evropě a podnětilo k natočení inscenace ve Švédsku (v době propuklé normalizace přímo absurdní to "koprodukce"!)... Josef Somr byl ve svých monologických výstupech výtečný, ale spíše jsem nechápavě čuměl na tu podivnost, než se smál. Bláznivý Čepek, Hrzán pojídající skandinávské ryby (nebo co to bylo), taková vizuální a fyzická fraška plná absurdity, dotažena do svérázné avantgardy. Jeden ze zázraků zlatých šedesátých, který mě bohužel minul. ()
Zajímavosti (1)
- Podle Jiřího Menzela byl připraven scénář k filmu této divadelní hry a mělo se začít točit, ale přišel zákaz pro tvůrce. (sator)
Reklama