Climax

[Co tě nezabije, to tě posílí – a to platí dvojnásob, pakliže ti někdo hodil něco do pití – aneb "little party never killed nobody!"] _____________ A24, sangria, hudba, tanec, drogy, LSD, paranoia, chaos, Daft Punk, sex, klaustrofobie, incest, Rolling Stones, a CLIMAX. To vše nasnímaný takřka na jeden záběr pod precizní taktovkou kamerovýho mága Benoîta Debieho v jednom z nejvíc provokativních a nejvíc extravagantních filmových milníků (nebo spíš bad tripů?) evropský kinematografie za posledních několik let – přeci jen, kolikrát za život máte tu jedinečnou příležitost vidět na velkým plátně halucinogenní taneční horror o motivu života, smrti a nesnesitelné lehkosti bytí? Intenzivnější psychedelický bad-trip vaše instinkty v kině nikdy nezažijou – tvoje mysl a tvůj mozek totiž nechápou, a ani nechcou chápat, co se vlastně děje, jakej neuvěřitelnej bizár tvoje oči sledujou, až se ti z toho všeho motá hlava. Doopravdy neopakovatelný, experimentálně opulentní a neobyčejně pohlcující audiovizuální zážitek, hotová cinefilní extáze a nefalšovaná anarchie která radikálně bourá formální konvence filmovýho řemesla. O to větší haluz je fakt, že většina zvráceností co zde uvidíte je čistá improvizace – a o to víc pak člověka fascinuje, jak se tuhle šílenost podařilo natočit. Gaspar Noé není génius ani vizionář, Gaspar Noé je magor – jen on má totiž koule na to dát závěrečný titulky na začátek stopáže, úvod doprostřed, a finále natočit komplet vzhůru nohama. Diváka pak už jen provokuje relativně nevinná otázka: jaký sadistický myšlenky se mu skrývají v tý jeho zkurvený plešatý palici? ...... aneb za málo peněz hodně muziky. Můj nejoblíbenější film při stavu zvýšenosti (prostě se zhulte a čumte na tu nádheru). Život je doopravdy pomíjivé potěšení 💙🤍❤️ [#LSDJEKÁMOŠNÉŽRÁDLO!] (03.01.2020)

Nevěříš, nechápeš, ale jedeš v tom s nima, díky Gasparovi zručně natočené hudební i obrazové intezivnosti. Ovšem kromě dokonalé obsahově prázdné provokaci nic jinýho nedostaneš. Jsem rád, že jsem měl možnost vidět zrovna Gaspar Noého na projekci osobně, celou jsem mu koukal na hlavu v naděju, že se dostanu uvnitř a zřím. (24.10.2018)

Nejlepší taneční film od Dirty Dancing! Nasnímané je to neuvěřitelně. Kamera krouží kolem postav, dělá dlouhé nájezdy, kotrmelce, salta, plazí se vzhůru nohama, shlíží vertikálně dolů - až se vám z toho chvílemi točí hlava. Noé si hravě dělá z diváka srandu, ať už pomocí závěrečných titulků, co nejsou vůbec v závěru, nebo třeba díky střihu - v jednu chvíli ukazuje opravdu dlouhé scény na jeden záběr, aby poté kontrastně ukázal sled scének s velkým množstvím zcela okatých a agresivních střihů. Struktura tohoto snímku je zkrátka naprosto polymorfní a úplně se vymyká zažitým konvencím. A rozhodně to dokáže diváka strhnout, pobavit, znechutit, znepokojit a vyděsit - tedy jistě vše, co Noé zamýšlel. [KVIFF 2018] (07.07.2018)

Gasparova osnova je stejně ďábelská jako sebestředná. Začne se závěrečnými titulky, protože je autor nenávidí. Pak přijde na řadu interview s tanečníky, u kterého si máme hlavně všimnout, co je v knihovně a videotéce a následuje climax Climaxu v podobě bravurního čísla, v němž se perfomeři svíjí jako posednutí zlými silami. Improvizační scéna konverzací ve dvojicích je jen stafáž před krumping sólo výstupy a opožděnými úvodními titulky. No a druhá acid půle se věnuje úpadku babylonských stříknutým Danteho Peklem a kamera při ní hledá takové úhly, aby nám to v tom diskomfortu bylo jasné.. Kritici i kolegové to vesměs chválí, nicméně Noé je trochu špatný z toho, že se to týká filmu, kterému se ve své kariéře nejméně věnoval. Upřímně, jde to vidět. Připadalo mi to, jako kdyby se hoši z Partičky trochu sjeli a sehráli kombinaci her „Ptačí perspektiva“ a „Nespokojený režisér“. Než snahu šokovat publikum přehazovat na jiné, měl raději potlačit ego a vzít tu reklamu na parfém.. (10.05.2019)

Snad každý druhý lepší filmový kritik načrtl rychlou, více či méně skromnou paralelu mezi Boschovým obrazem Pekla z triptychu Zahrada pozemských rozkoší a druhou částí Noého snímku, tou „hororovou“. Byla by chyba, jak to činí opět každý druhý kritik, oddělovat první (než se něco zvrtne) a druhou část filmu stejně, jako nelze oddělovat části triptychu. A zde se můžeme opřít o myšlenku, která zazněla ve filmu Jeana Eustache právě o Peklu Boschově: „Opravdu mi přijde, že je to ve třetím obraze, v popisu pekla, kdy se Bosch konečně nechává unést. Nechává se unést popisem slasti, nesmyslné a kompletní. Tato slast je tak kompletní, že tu dokonce není přítomno její vědomí.“ Jestli je vztah mezi bolestnou slastí a atraktivitou děsivosti pouze vědomým protikladem, zatímco na rovině nevědomí vytouženým cílem pudu smrti, ke které za radostného pláče hrůzy ochotně kráčíme ihned poté, co nám LSD vypne sociální inhibitory, je možnost, kterou Noé exaktně nezkoumá, jen ukazuje. A to pro mě jeho klasická poloha: směs povrchnosti a snahy po hloubce. Naštěstí již víme, že protiklady nejsou vylučující se, ale do sebe kolidují, takže i nad dílem Noého nelze z takovýchto důvodů zlomit hůl, vždyť Bosch také neměl dobré vztahy s perspektivou a tím i s hloubkou pole; rovněž Noému vyčítat povrchnost by bylo jen buržoazní ulpívání na vědomé sféře filmu. (28.02.2021)