Kafarnaum

Univerzálně dobrý film, který má diváka emocionálně rozsekat na cucky a to se mu taky povede. Takže co k tomu vlastně ještě není dodat? Také jsem byl konsternován a šokován, to bych vůbec nezpochybňoval a klobouk dolů před tím hlavním klukem. Tak smutný příběh...  Na druhou stranu to na mě občas bylo trochu moc dlouhý a režisérka na sebe valí výjevy chudoby, osamělosti zmaru hlavního chlapce tak dlouho a rychle, v takovém někdy až dokumentárním (ale dokonale autickém zpracování) bez oddechu, že je to někdy až monotónní. To všechno ale mohl být záměr a jak říkám, film mě nakonec stejně dostal přesně tam, kam měl a dát mu méně než čtyři hvězdy by bylo nefér, (03.05.2021)

„CHCI, ABY MĚ DOSPĚLÍ POSLOUCHALI. CHCI, ABY DOSPĚLÍ, CO SE NEDOKÁŽOU STARAT O DĚTI, ŽÁDNÉ NEMĚLI...“ /// CAPERNAUM těží z mnohaletýho průzkumu mezi uprchlíky a zanedbanými, opuštěnými nebo uvězněnými dětmi. Má vyvolat mezi diváky pobouření, že se ještě dneska můžou dětem dít takovýhle věci. To podporuje autentická kamera a herecký výkony. Jakoby snad ani nehráli. Prostě žijou další svůj den. A že má takových dnů za sebou nepočítaně představitel Zaina, Zain Al Rafeea je bez jakýchkoliv debat. Jde o skutečnýho syrského uprchlíka, který žil v Libanonu a dnes je norským občanem. Jestli vám někdy připadal život jako hromada sraček, tak si k nim přidejte ještě jednou tolik a možná pochopíte, co prožívají děti v jiných koutech světa. CAPERNAUM vypráví jen o několika nešťastnících, ale jich útrapy a snahu o přežití předvádí hodně realisticky. A každému okamžitě dojde, že jim podobných jsou miliony. A pochopíte, proč se většina snaží odejít za lepším životem… /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Žiju v mnohočlenný rodině, kde dostat první krámy, znamená mít svatbu. 2.) Rád mrknu na důvody, proč k nám plave celá Afrika. 3.) Thx za titule „num71“. /// PŘÍBĚH ***** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ** (09.09.2019)

V Libanonu máme fungující státní zřízení, spravedlivé a naslouchající soudy, nestrannou policii, rozvinutou charitu a nějaká vyšší třída  třá vykořisťujících zmrdů šejků tu vůbec , ale vůbec neexistuje. To mě Alláhu poser.. Jestli on náhodou není problém i  v tom vašem posraným systému paní Labaki, co říkáte?  Ale chápu, že  předestřít myšlenku o politice jednoho nebo žádného dítěte ( nebo možná i kastraci pro neposlušné?) je politicky mnohem průchodnější než tepat do bigotního systému nábožensky pomatených, zkorumpovaných  či jinak narušených zmrdů, kterým je blaho jejich národa, jemuž obvykle vládnou rukou Alláhovou,  jinak zcela u prdele.  Na stranu druhou  hodně nepříjemná připomínka toho,  jak v pokryteckém světě žijeme.  Ty špinavé ulice, bída, hlad, žebráci, to všechno je skutečné. Stejně jako sny, láska a lidskost, které se neohraničují rasou či náboženstvím.  A teď jak tohle ohodnotit? Hm, podobná dilemata, už mám vlastně vyřešená, morálně v mnoha ohledech odpad, citově za pět. Tři. (19.08.2022)

Poslední film Nadine Labaki už ze synopse hrozil rizikem obvyklého misery porna pro západní publikum, jehož hrany se několikrát rozhodně dotkne a to zejména ve scénách zabírající černošského bumbrlíčka potácejícího se zmateně po Bejrútu s umazanou papulou od sunaru. Co však režisérku vykupuje je její libanonská příslušnost díky které působí film po celou svoji stopáž autenticky (dle všeho byla spousta záběrů natáčena guerillově), chaos a špína ulice jsou hmatatelné a hlavně nejsme obtěžovány arogantními vizemi idylických nadějí a vykoupení, jež podobným tématům přisuzují západní tvůrci, aby se sami pozvedli na duchu. Cafarnaúm po celou dobu zůstává v Bejrůtu a pokud zobrazované problémy srovnává v rámci globalismu, nedělá to slovy, ale rozmisťováním západním popkulturních fenoménů po scéně, ať se již jedná o bezzubého bratrance Spider-Mana, plyšové mimoně v dětských postýlkách za zdmi slumu či mikimauze usmívajícího se na bezútěšnou situaci jedné ztroskotané rodiny. Nejvíce se však místo působení autorky projeví v samotném syžetu, který zásadně odporuje klasickému západnímu vnímání rodiny jako pevného kruhu, jež musí zdolávat příkoří okolí v pevném objetí. Zde je rodina ten největší nepřítel, slabošsky bránící v rozletu, ambicích a budoucnosti, nepřítel od kterého je třeba se odpojit na prvním místě. Právě problematický aspekt tradiční rodiny a jejího posledního slova v rozhodování o svých potomcích (se kterým Labaki jako žena v arabském světě nejspíše také měla zkušenosti) je zde poměrně originálním motivem, jež může v zemích prvního světa vypadat extrémně, nepatřičně, odvážně či skandálně, ale z hlediska společenského rozvoje daných zemí je třeba o něm mluvit. PS: Zain Alrafeea je dětský Robert De Niro. (25.05.2019)

Je mi z toho filmu smutno. Ne kvůli jeho obsahu, který jde do takové krajnosti, že pozbývá přesvědčivosti, ale kvůli tomu, nač Nadine Labaki mrhá svým talentem. Předkládá úmorné dvě hodiny záběrů smutných (často plačících) tváří citově i jinak strádajících postav (často dětí). Jde v zásadě jen o vršení důkazních materiálů, osvětlujících, proč se dvanáctiletý Zain rozhodl zažalovat rodiče za to, že jej počali. Doufám, že nešlo o záměr, ale film pohybující se celou dobu na hraně poverty/misery porn (ve scénách podkreslených sentimentální hudbou tu hranu překračuje) vyznívá tak, že chudí lidé, jejichž motivace nejsou nijak objasněny, by si děti vůbec neměli pořizovat. Systém, reprezentovaný ve filmu justicí a policií, totiž podle všeho funguje, a spoluvina vyšší třídy není vůbec zohledněna. Závěrečná „mrtvolka“ má sice zřejmě odkazovat k Nikdo mne nemá rád, ale Truffaut dospívání v nelehkých podmínkách nezbavil veškeré radosti a nenatočil film tak strašlivě didaktický a jednostrunný, v podstatě nikam se nevyvíjející, jenom nás ubíjející bídou, osamělostí a utrpením a dalšími a dalšími nešťastnými zvraty osudu. 40% (04.02.2019)