Kiss Me First

Kiss Me First (2018) 

Mám rád britské odpovědi na aktuální popkulturní trendy, kdy zareagují pěkně po svém, klidně i na úkor velkolepých výjevů. Když proto na Netflixu přistál Kiss Me First, zřetelně odkazující k úspěšnému fenoménu Ready Player One, zbystřil jsem. Už je to totiž celou dekádu, kdy BBC odpověděla na nadpřirozenou vlnu upírů a vlkodlaků a vytřela všem zrak s Being Human, nedávno se pak objevila kratičká minisérie HIM, která překlopila do civilní roviny superhrdinskou tématiku. A právě k HIM jsem v průběhu sledování přirovnával Shadowfax a spol. nejčastěji. Nemůže za to ale jen přítomnost Simony Brown opět v klíčovém partu. Stejně jako On totiž KMF svou nejatraktivnější stránku minimalizuje, využívá ji jen na relativně obyčejné výjevy a nakonec se v oné šedi začne i ztrácet. Problém ale je, že to je v tomto případě to nejmenší zlo. Ze všech technických, dramatických nebo vztahových rovin jsem věřil snad jen zranitelnosti hlavní postavy. Ta je bohužel většinu času zobrazována jako trpící teenager, který pláče kvůli matce, kamarádům, nepřátelům či láskám a za celých šest epizod jsem nedokázal proniknout do toho, proč tomu tak je, když je hned vzápětí zobrazována jako odvážná hackerka. Ústřední pouto Shadowfax-Mania mění svou podstatu z lásky do nenávisti a zase zpět na ploše několika minut, komický (?) charakter Jonty se většinou chová jako slon v porcelánu, dialogy jsou krkolomné a herecky nevěrohodné a když se do toho připlete záporák se svými nekonečnými monology, ztrácím poslední zbytky trpělivosti. V návalu žánrové roztříštěnosti se občas dostaví i zcela nepasující jump scare, jindy se zase emocionálně křičí, aby se zdůraznily vztahy mezi postavami, které jsem ani neměl šanci poznat. A přes to všechno, zdánlivě nesourodé a proměnlivé, jsem se po celou dobu ošíval nad tím, že se pořád nic důležitého (nebo alespoň trochu zajímavého) neděje. Tohle není ani tak zmařená šance, spíše dlouhá řada špatných rozhodnutí. (25.08.2018)