ひそひそ星
The Whispering Star
Šepkajúca hviezda
Obsahy(1)
Sion Sono je známy príbehmi plnými bizarných úletov, radikálneho audiovizuálneho štýlu a mixovania viacerých žánrov. Šepkajúca hviezda ale predstavuje jeho tvorcu v polohe, ktorú ukazuje veľmi zriedkavo a ktorá stojí doslova v opozícii voči väčšine jeho tvorby. Navyše, slovami samotného režiséra, ide o jeden z jeho najosobnejších príbehov, ktorý napísal ešte pred 25 rokmi. Nespútanú divokosť vystriedal jemný nevtieravý humor a lyrická kontemplácia. To všetko v príbehu o androidke, ktorá v bližšie nešpecifikovanej postapokalyptickej dobe po zániku Zeme osobne doručuje balíčky ľudom roztrúseným po celom vesmíre. Jej cesta je nám predkladaná v krásnych čiernobielych záberoch, s dôrazom na kopu malých detailov v obraze. Podobne ako viacero filmárov pred ním, aj Sono v tomto filme využíva žáner sci-fi zasadzujúci príbeh do budúcnosti na opis súčasného sveta s jeho plusmi i mínusmi – film sa napríklad čiastočne nakrúcal aj v oblasti Fukušima, postihnutej v roku 2011 jadrovou katastrofou. (Art Film Fest)
(více)Videa (1)
Recenze (8)
Moc si v poetických filmech nelibuju ba naopak, ale toto mě pohltilo. Moje amygdala vrněla blahem i u tak emočně oploštělého filmu jakým je tento. Jeho smysl sice nechápu, jenže to, že jsem od něj nemohl odtrhnout oči a hltal jsem každý ždíbeček je nesporné plus. Zajímavé je propojení chátrající Fukušimy, znak pro jednu z největších lidských hrozeb dnešní doby (když nepočítám samotnou přírodu), a téměř vyhubenou populací ve filmu. Androidka Juko napříč galaxií doručuje lidem balíčky, které by si sice mohli nechat doručit domácími teleportéry za zlomek sekundy, nicméně si pár let klidně počkají, což je taky trošku zvláštní. Její rutinní život mi připomíná samotné japonce, kdy často obklopeni vnitřní samotou pracují jako roboti. Nicméně netuším, jestli to má nějkou spojitost. Jinak po audiovizuální stránce je to taky bomba. Ví někdo proč ve filmu celou dobu šeptají? Kdyžtak zprávy, díky ;) ()
Kvapkajúci vodovodný kohútik, nočné motýle za krytom lampy a palubný počítač s dizajnom 80-ročného rádia, to všetko v maringotke s tryskovým pohonom. V skutočnom Sci-Fi filme by mi takéto absurdity silne prekážali a autorov by som kvôli nim znosil pod čiernu zem. Ale tu mi neprekážali, pretože toto vôbec nie je Sci-Fi, ale silne ukľudňujúci, ba priam že terapeutický film. Alebo je to akási meditačná pomôcka, ktorá aj veľkého nerváka privedie za 10 minút do hladiny alfa a udrží ho tam celý zvyšok filmu. Len si treba dať pozor, aby z toho nebol obyčajný spánok. ()
Když člověk přetrpí úvodních 25 minut, které jsou dost nudné a pouze o tom, že hlavní hrdinka, robotka, dělá rutinní věci. Pak se to ale naštěstí vzchopí, každou minutu je to stále lepší a zajímavější a nakonec z Hiso hiso boši vypadne dost povedený film, který nejen že je dost poetický (přičemž na té poetice stojí především), ale má i dost co říct. Může se zdát, že je to bez děje, ale celé je to o tom, co dělá člověka člověkem, že je pro co žít i ve zničeném světě a že žijeme hlavně z drobností, které nám v životě dělají radost a pomáhají nám překonávat každodenní problémy a nudnou rutinu. Nemusí se to při tom extra pomalém tempu znát, ale kupodivu tam odkazů na tyhle myšlenky je víc než dost a posouvají tak tu poetiku někam výš. Já se totiž ze začátku dost bál, že to bude stát jen na ní a o nic víc nepůjde, ale jsem rád, že jsem se mýlil a že mě Šion Sono i na podruhé dokázal mile překvapit. Sice zkrácení by tomu pomohlo a funkčnost celého toho vesmíru zůstává velkou záhadou (ale o její budování tu ani nešlo), ale jinak mi to fakt sedlo. Včetně toho promyšleného vizuálu, který zručně pracuje s různými prvky (plechovka), do jisté míry i s hlavní postavou a umí i vyprávět pouhým obrazem. Už jen proto se mi nejvíc líbila ta předposlední scéna, která mě naprosto dostala a přišla mi dokonale zpracovaná filmařsky i vyzněním. Nejen tady je vidět, že Sono talent prostě má, protože takhle povedenou filmovou scénu jsem už celkem dlouho neviděl. A hodně mě bavilo i to cestování po planetách, protože v tom mi to zase maličko připomnělo Wandera... Btw vlastně až teď mi dochází, že tohle je přesně ten styl space opery, jaký jsem vždycky chtěl vidět. Tak se mi to konečně poštěstilo :-) A dotáhnout to určité mínusy, asi bych si ten film fakt hodně zamiloval. 4* ()
ŠEPTAJÍCÍ HVĚZDA...Ke konci filmu se dozvíme, že jde o Zemi, kde se musí jen šeptat, protože zvuk nad 30 dB zabíjí. Kouzelná meditativní atmosféra černobílých pomalých záběrů (a nádherné práce se zvukem) s robotkou rozvážející zásilky speciální raketou ve tvaru dlouhého domu, přebírají je na zemi starší lidé. Sugestivní pasáž ke konci, kde za jdoucí roznašečkou se v průsvitných scénách pohybují stíny lidí doprovázena hudbou parafrázující staré mistry.....Film, který svým zvláštním naladěním vtáhne. (70%) ()
Ještě se mi nestalo, že bych v kině usnul, tady jsem upadl snad dvacekrát do mikrospánku, ale vůbec nevadilo, ba právě naopak. Před filmem nás pozdravil Sono, poděkoval za pozvání, ohodnotil své filmy za vždy trochu bizarní, šeptající hvězdu za nejbizarnější. Opak je však pravdou, anebo jinou pravdou je (jak chcete), že jest to Sonův film nejnormálnější, space odyssey, krásná Japonka, meditativní, tiché, smutné, komediální, povznášející... jako byste umřeli, ale přitom pořád žijete - přechod je plynulý. ()
Reklama