Můj neznámý vojín

Zaručeně nejhorší věta, kterou může režisérka začít dokument, je: "Dnes jsem se rozhodla psát si deník." Ježiš. V tu chvíli už je to tak nějak jasný. Fakt bych chtěl, aby to bylo lepší, ale ta neschopnost rámovat film jinak než tím nejbanálnějším způsobem je prostě smrtící. Lidi zajímá to téma, ne režisérčin deníček. A tím neříkám, že není možné točit o sobě, nakonec to dělá vždy každý. Ale existuje víc než jeden nejpřímočařejší způsob, jak to dělat. (19.11.2018)

Fiktívny príbeh napojený na skutočné dokumentárne zábery okupácie? Alebo to mohol byť príbeh skutočný? Keď sa pracuje s analógiou na obsadenie Krymu, začal som sa viac zamýšľať. Namiesto hovoriacich hláv je tu monotónne čítaný denníček, čo tiež nie je veľká výhra, takže občas by som uprednostnil nejaké pútavo rozprávajúce hlavy. Obával som sa, že ma tento experiment celkom odradí od sledovania, ale to sa nestalo. (31.08.2018)

Velice odfláknuté dílo. Myslím si, že největší vinu nese producent, který dovolil, aby se film zbytečně natahoval do celovečerní délky neustálým opakováním stejných záběrů a zpomalováním. Vše běží ve stejném tempu, bez jakékoliv gradace a viditelného záměru. Záměrem je prostě jen udělat film, směsku vizuálu, únavné hudby a občasného amatérského komentáře autorky. Ale účel je splněn, producent i režisérka se díky smutnému výročí okupace proznámí a příště budou snadněji shánět peníze na další projekt. (28.10.2018)

Projekt síce česko-slovenský, ale nejako z neho cítiť, že ho nakrútil niekto zo zahraničia. Obávam sa, že pod rukou našinca by sme sledovali hovoriace hlavy v kombinácii so sucho premietanými doku-zábermi. Tie predstavujú gro celého filmu, pričom sú podkreslené skvelým hudobným podmazom a mám dojem, že takto sugestívne som okupáciu ešte v žiadnom dokumente nevidel. Problém pre mňa ale predstavuje stopáž, polovičná by myslím bohate stačila, už sa vážne naťahovalo a čo bolo spočiatku formálne zaujímavé, sa časom svojou repetetívnosťou opozeralo. (26.08.2018)

Strýc ukrajinské autorky z FAMU Anny Kryvenko k nám přijel na tanku,pak se měsíce s nikým nebavil a spáchal sebevraždu. Rodina ho vystřihla z fotek. Tak silný příběh se má vyprávět prostě, aby působil vlastní vahou; naopak samoúčelný experiment jej zabíjí. Vlastně spíše než dokument se zrodil deníkový esej autorky, která do hlavní role staví vlastní osobu. Komentuje své čekání na vízum do Prahy, pak si stěžuje, že kvůli přízvuku na ni zdejší lidé nevraží, že ji považují „za Rusačku a okupantku“, ač se invaze odehrála skoro dvacet let před jejím narozením. Zbytečně odsouvá rodinnou linku. Dramaturgie dokumentu by si žádala přímá svědectví matky, kterou jen cituje, pozůstalých, přátel, pamětníků – ale planost experimentu dosazuje běžící siluetu v nočním lese nebo ženu v mořském příboji. Naštěstí Můj neznámý vojín používá také archivy, což jsou záběry cenné a některé opravdu unikátní, počínaje nekonečnou válkou nervů při pokusech okupovaných navázat rozumný dialog s okupanty a konče ukázkami dobové ideové masáže z Kremlu. „Apel na tvé svědomí, sovětský vojáku,“ zazní v pokynech pro armádu, která měla v Československu „splnit svou svatou bratrskou povinnost“, ale také „nenarušovat státní majetek“. Jenže mladičtí vojáci s harmonikami, jejihhch dílem hrdé, dílem uplakané matky, tanky, letadla, velitelské telegramy, to všechno už tu bylo. Jedinečným zůstává právě a pouze konkrétní příběh prastrýce, po němž zůstala vystřižená místa na společných fotografiích a o kterém režisérka postupně zjistí, že jako sirotek nalezl svou rodinu v armádě a že hned po svatbě byl odvelený neznámo kam. Srdce pravého filmaře faktu by zaplesalo, že se může vypravit po stopě reálné záhady. Za ojedinělý příklad průniku malých a velkých dějin, který našla bezpracně doma, by jiní platili zlatem, režisérka jej však nedopátrala, nýbrž využila k sebestředným hrátkám s formou. (13.04.2020)