Monanieba
Pokajanije
Confession
Pokánie
Repentance
Režie:
Tengiz AbuladzeKamera:
Michail AgranovičObsahy(1)
Legendární film, který v 80. letech minulého století předznamenal zlom epochy v Sovětském svazu i v celém Východním bloku. Vysoce stylizované podobenství o krutém městském starostovi Varlamovi, jenž ani po smrti nenašel klid v hrobě. Vyvrcholení Abuladzeho trilogie o věčném boji dobra a zla. (LFS 2007) (oficiální text distributora)
Recenze (101)
Kdo je vlastně blázen? Ten, kdo vykopává mrtvé, nebo ten, kdo jim svou lží a pokrytectvím umožňuje stát se nesmrtelnými? Ten, kdo hledá v zatemněném pokoji kočku, která tam vůbec není, a vykřikuje, že ji užuž máme, nebo ten, kdo se opováží namítnout, že si nevidíme na špičku nosu, i když ví, že za takové buřičské řeči draze zaplatí i s celou rodinou? Dost možná nakonec ten, který se opováží natočit film o kníratém diktátorovi v orwellovském roce, kdy byla glasnosť ještě pouhým snem v mysli ptáka stvoření, a já, že se mi to všem místním slovům o nabubřelosti, vyčpělosti a rádobyfilosofické nudě líbilo tak, že jsem dvě a půl hodiny seděla jak přibitá, vůbec jsem netoužila strhávat z filmu háv podobenství a symboliky, protože ani tak mi jeho kontury nezůstávaly tajemstvím a neodmyslitelně k němu patřily, a když jsme odešli z kaliningradského kina, jen jsem mlčky šla, nastavovala tvář větru od moře a hlavou se mi honilo asi tisíc osmnáct set věcí. Mezi nimi obvyklá myšlenka, že podobné filmy je skoro ostuda hodnotit rudými pěticípými hvězdami a jaká je škoda, že při zmínce o filmu Pokání se 99% lidí vybaví jenom válečná romance s Keirou. A vina, protože všichni jsme vinni. I kdyby jen tím, že své potomky přivádíme do tohoto světa. ()
Ani po rokoch nie je menší dojem, ktorý som mal z filmu keď som ho videl prvý krát. Zvláštny spôsob vysporiadania sa s traumou minulosti nie je to jediné a asi ani hlavné, čo ma na filme zaujalo. Za cennejšie považujem atmosféru doby, lámanie charakterov a zvôľu terorom vládnucich chápadiel Stalinskej chobotnice, kým aj ich nezomlel ten nenásytný mlynček moci a chamtivosti. Najhoršia je však bagatelizácia minulosti, čo vytvára priaznivú pôdu pre recidívu. Film bol trochu dlhší, ale bolo to v prospech detailnejšieho vykreslenia postáv a osudov. ()
Včera jsem se s chutí podíval hned na tři gruzínské snímky z éry SSSR a Abuladzeho trezorový snímek byl dokonalým vyvrcholením. Jestliže jsem u Blankytných hor psal o pokulhávající kvalitě některých "perestrojkových" filmů, zde musím na svou poznámku navázat poznáním, že Pokání mezi nimi představuje výjimečnou perlu. Žánrové rozhraní komedie / drama / podobenství zde výborně funguje jak za pomocí absurdních situací a humorných vložek (svérázné spěvokoly mi hodně evokovaly italskou komedii "Moji přátelé"), tak ve vyprávění silného lidského příběhu i zakompováním stylizovaných snových výjevů s hlubokou symbolikou a přesahem. Jak říká jedna z postav, minuly časy, kdy se lidem neomylně tvrdilo, že je stvořil Bůh, a říkají se teď jiné pravdy, které se dosud pro změnu zatajovaly. To pouze jedna vládnoucí ideologie vystřídala druhou. Nastoupila nová, lstivá taktika. ,,Podepíšeme jim všechno, dovedeme to do absurdnosti, do úplné nesmyslnosti." Slepá spravedlnost s pevným mečem a váhama se ocitla jako rukojmí pod vedením novodobého diktátora Starosty. Absurdní konání z opoziční strany se v krizové chvíli stává působivým protestem, z příběhu zdánlivě poblázněné paní obžalované s kacířskými nápady se vykloubí pro vládnoucí stranu mnohem větší a komplikovanější nebezpečí, než se na první pohled zdálo. Velice působivá umělecká reflexe (nejen) stalinské totality a vykonstruovaných procesů 50. let. 90% (viděno v rámci "Challenge Tour 2020" – 30 dnů se světovou kinematografií) ()
Sojuz nerušimyj ... Gruzínci ako ďalší zo zaujímavých národov mocného ZSSR so svojou vskutku pozoruhodnou kultúrou a z lingvistického pohľadu unikátnym jazykom. Priznám sa, že počúvanie tejto reči v mojom prípade prevážilo nad sledovaním filmu samotného (šokujúce napríklad bolo zistenie, že mama sa povie "teta"). Každopádne, diktátor s ľudskou tvárou a s vizážou Jozefa Tisa (nemôžem si pomôcť) je neskutočne výraznou postavou. Božie mlyny melú síce pomaly, ale isto. Z toho pohľadu si treba v živote udržať nízky profil a nesústrediť príliš veľa moci vo svojich rukách. Lebo inak človek nenájde pokoj ani po smrti, resp. našiel by ho zrejme len v prípade kremácie. Tá ale na Kaukaze veľmi nefrčí. ()
Galerie (55)
Photo © Levné knihy
Zajímavosti (7)
- V roku 1988 videlo film v československých kinách takmer pol miliónom divákov. (Raccoon.city)
- Film byl natočen díky podpoře tehdejšího 1. tajemníka KS Gruzie Eduarda Ševarnadzeho, který se později ve funkci ministra zahraničí SSSR spolu s Gorbačovem zasloužil o konec sovětské nadvlády ve střední Evropě. (Faramir)
- Roli Tornika Aravidzeho původně ztělesnil German Michaljovič Kobachidze, syn filmového režiséra, scenáristy, herce a skladatele Michaila Kobachidze a herečky Nately Machavariani. Jedenadvacetiletý mladík zvaný „Gega“ byl jedním ze skupiny sedmi potomků gruzínských intelektuálních rodin, která se zbraněmi a granáty unesla let 6833 na trase Tbilisi–Leningrad. Akce skončila nezdarem, Kobachidze a další tři únosci byli odsouzeni k smrti a 3. 10. 1984 popraveni. Z tohoto důvodu bylo uvedení do kin odloženo a scény s Tornikem Aravidze musel režisér Tengiz Abuladze znovu natočit – zmíněnou postavu vytvořil Merab Ninidze. (Robbi)
Když pominu fakt, že by mělo jít o zásadní dílo, vyrobené v komunistickém bloku, tak mi přesto stále zůstává velice půvabně satirický film. Jde o neobyčejně chytrou černou komedii, jejímuž stylu určitě nepřijdou na chuť masové davy. Černá komedie je promíchána s psychologickým dramatem, peklo se to v reálném světě i v tom snovém. Přidala se chytrost, hravost, symbolismus a výsledkem se stal nezvykle chutný pokrm pro toho, kdo si rád vychutnává každé sousto, každý pohyb, každou slabiku. Navíc to nutí k zamyšlení. O minulosti, o současnosti, o světovém řádu, o lidských touhách a slabostech, o marnosti i závanu naděje, o strachu, o pohnutkách, o zvrácených uspokojeních. Můžeme se pokusit ponořit až na samotné dno naší vlastní duše, hledat samotnou lidskou podstatu, nebo se obracet s prosbou k bohu. Můžeme stále přemýšlet a ptát se, ale odpověď nás nikdy nepotěší a neuspokojí. Pouze lidé dokáží dělat lidem ze života to pravé peklo. Pouze lidé se neštítí jakéhokoliv činu ve své velikášské touze po moci a ovládání druhých. Jak perverzně zvrácené, jak smutné! Hlavní postavou je starosta Varlam Aravidze (skvělý Avtandil Macharadze), směsice všech lidských zvráceností v celé své velikosti tyranské diktatury, která si libuje v neuvěřitelně zrůdných hrátkách laskavosti, cukru a nezvratitelného trestu. S úsměvem přichází povzbudit, aby se vysmíval budoucí oběti, kterou chce s rozkoší přivést až na dno zoufalství a k pokornému přijetí nezbytného trestu. Šíří strach, aby budoval svou slávu a poslušnost masy. Naslouchá, nechá si vrazit políček, složí hold, aby nakonec slavil celkové a úplné pokoření svého možného soupeře a oponenta. Hlasem svědomí společnosti je Ketevan Barateli (zajímavá Zeinab Bocvadze, jako malá Nano Ochigava), která se neúnavně snaží vyjevit pravdu všem, a to i těm, kteří o ni nestojí. Pravda je plná bolesti, utrpení, strachu. Pravda se nechce přijmout ze strachu z možnosti vlastního podílu na běhu událostí, ať přímého, či jen bojácně přihlížejícího a přehlížejícího. V anonymitě souhlasícího davu se přežívá nejlépe. Oponentem svědomí je Varlamův syn Abel (taktéž Avtandil Macharadze a jako malý Dato Kemkhadze), který se snaží umlčet hlas svědomí na veřejnosti i ve své vlastní hlavě. Umlčet i za cenu toho, že se z obětí stávají zločinci a blázni. Z dalších rolí: Abelova žena Guliko (Ia Nindze), zatvrzele stojící za svým privilegovaným právem urozené rodiny, Ketevanin otec a malíř Sandro (Edišer Giorgobiani), obětně přihlížející totální zkáze lidství, Ketevanina matka Nino (Ketevan Abuladze), kterou hříčka krutého osudu přivádí až na samotné dno zoufalství, Sandrův přítel Mikheil Korešeli (Kachi Kavsadze), zoufale se snažící dovést obvinění do nejzazší meze absurdity, Abelův syn Tornike (Merab Ninidze), snažící se úpěnlivě i vystrašeně o širší přijetí zodpovědnosti, a také iniciativní a všehoschopný Varlamův pohůnek (Amiran Amiranašvili). Pro mě je toto dílo mrazivá a hravá satira, plná symbolu a černého humoru. Za vše mluví citát: "velice špatně se hledá v tmavé místnosti černá kočka, ale mi ji tam najdeme, i když tam není". Nepřátelé státu se musí vyrábět, aby se dosáhlo absolutní moci, která umožňuje naprosto vše, vyvolává strach a naprostou oddanost. Strašidelné, skutečné, varující. () (méně) (více)