Prosba

Aby som spokojne zmeditoval mi bránila žíža v sále a zo stoličiek bolavá riť. Navyše od som mal v strede titulkov divoké mini afro a od polovice mi do výhľadu začala zaspávať identita z pravoboku (pričom jeho muskulatúra zožrala celú 1/4 obrazu). Nuž...a najhoršie na tom je, že mi to vôbec nevadilo. Krásne obrazy (čiernobielu aj kontrast ja rád) ale otravne dlhé, výborná hudba (scéna pohrebu) ale dostala málo priestoru. Filmová báseň, na ktorú nie som ta pravá poetická duša. 30% (23.07.2007)

Prva cast Abuladzeho trilogie o strete dobra a zla, tentokrat na sovietskom Kaukaze. Ono, nie je to ani rusky film, je to o mentalite gruzincov, ich drsnych horach ... Abuladze nejde cestou strhujuceho pribehu, to najdeme skor v Hollywoode. Film som objavil len vdaka tomu, ze som sa prestal venovat vatovo planym filmovo teoretickym kecom, a namiesto toho som zaviedol filmovu prax : 77 % (23.03.2021)

Všiml si někdo, že je to o věčném boji Dobra se Zlem? Ale vážně, tento film náročného diváka neoslní složitostí vyřčených myšlenek, ale tím, jak je dokáže divákovi zprostředkovat - výjimečným splynutím obsahu a formy. Tedy něčím, co je u uměleckého díla jedna z největších předností. Fotogenická a pro středoevropana neskutečná krajina skýtá pro tento účel ideální materiál: horští velikáni a hrdé skalní štíty jako protějšky neméně hrdých héroů, kolem nichž se točí obě povídky, čistota a horské slunce jako zrcadlo neposkvrněné Panny, drsný, ale skutečný a čestný život horalů oproti malichernosti a marnivosti lidí z rovin pod nimi. Do toho skvělá hra kontrastů černobílé kamery - ďábel balancující na hraně temnoty a denního světla, scéna pohřbu, kde postavy plasticky vystupují ze všeobjímající tmy a dávají tak vzpomenout na vzácnost a krátkost života. (16.10.2013)

První část Abuladzeho trilogie o boji Dobra a Zla - a ano, je to stejně tak tezovité a didaktické, jak to zní. Díky úžasně promyšlené dramaturgii LFŠ jsem měl možnost zhlédnout trilogii pozpátku, a tak říkám, že má "vzestupnou tendenci". Pro Prosbu mluví několik malých, ale bezvýznamných plus: je nejkratší, i když těch 77 minut se zdá jako tři hodiny, je stylisticky nejpropracovanější a co do práce se sémiotikou nejpečlivější. Ale na to, že to má být meditativní film, je Prosba nesmírně ukecaná, místo transcendence nabízi nudu a tam, kde by měla být obrazoborecká, je jenom blábolivá a doslovná. Pseuduměníčko, čerpající z Tarovského. Radši volím Trierovu evropskou trilogii, sorry, Abuladze. (21.07.2007)

Toto rozhodně není dílo, které by mohlo být oceněno širokou veřejností. Což je samozřejmě škoda, ale je to skutečnost, která se zřejmě nezmění. Převést báseň na filmové plátno není snadné. A je více než obdivuhodně, jak se toho Tengiz Abuladze zhostil. Ta jeho zneklidňující kompozice obrazů, stínů, světla, slov, gest, myšlenek a postojů se stává jedinečným dílem, které v sobě spojuje několik druhů umění v kompaktní celek s širokým dopadem působnosti na pocity vnímavého diváka. Každé gesto a postoj je alegorickou skulpturou. Každé jednotlivé slovo je básníkovým veršem. Každý pohyb a krok je současným tancem. Každý zvuk větru je mollovou skladbou. Každý záběr je jedním malířským plátnem s všeříkajícím významem. Označit toto dílo za střet dobra se zlem je zjednodušené a povrchní označení, neboť zachází mnohem hlouběji. Dotýká se samotné podstaty lidské duše a fungování lidské společnosti a civilizace. Lidská společnost se sdružuje do útvarů, které se označují slovem stát a jsou pokračováním původních kmenových osad a městských států. Tyto státy jsou řízeny dobrovolně i nedobrovolně přijatými zákony a pravidly, které vyžaduje dodržovat bez ohledu na to, zda jsou, nebo nejsou správné, či dobré. Je to bludný kruh, ze kterého není jednoduché nalézt tu správnou cestu. Na jednu stranu si jedinec uvědomuje pojmy lidství, dobro, soucit, laskavost, ochotu pomoci a porozumět. Na stranu druhou je ochoten někdy často, někdy zřídka a někdy stále na tyto pojmy zapomínat. Ze strachu. Ze strachu o život, o vlastní přežití, o majetek, o moc, nebo z příchodu případného trestu, hanby. Bojí se cizích a neznámých věcí a nechává se ochotně ovládat a vést ve své cestě životem, kdy může sice mnoho získat, ale svou lidskou podstatu navždy ztratit. Není to jednoduché, postavit se proti nespravedlnosti, proti zlu, proti demagogii, proti bezpráví, proti lžím a pomluvám, proti přesile. Když nás může postihnout trest a smrt. Lidskost je pravidelně obětována v zájmu fungování společnosti, v zájmu udržení moci, v zájmu zvýšení víry, v zájmu tržního hospodářství. Aniž si to sami uvědomujeme. A pouze přihlížíme další a další popravě. Mimo jiné i toto sděluje tento pozoruhodný filmový výtvor. Z postav zaujme poutník (Spartak Bagašvili), který nechápe ničeho z lidského chování, panna (Rusudan Kiknadze) jako představitelka dobra a toho vznešenějšího lidství, skřet (Ramaz Čchikvadze) jako představitel přízemních, špatných a hamižných lidských vlastností, vyobcovaný Aluda (Tengiz Arčvadze), který je potrestán za pochybování o správnosti zákonů, laskavý a pohostinný Džokola (Otar Megvinetuchucesi), který se za svojí pomoc stává terčem opovržení, a lapený Zviadauri (Zurab Kapianidze), vzbuzující již svou přítomností tolik záště a zloby. Je to silné a složité dílo, o kterém by se dalo popsat mnoho stran papíru. Hodně výjevů mi zůstane zasunutých v mé hlavě. Všichni jsme nevolníci svých vlastních strachů, rezignací, lhostejnosti a malosti. (05.01.2016)