Démanty noci

Tohle se Němcovi hodně povedlo. Odvyprávěl nám tady silný příběh z druhé světové, který se k vyjádření její krutosti obejde bez krve, ba dokonce i beze slov. Dalším plusem je i sympatická stopáž, díky které film rychle uteče, nic to ale nemění na tom, že se jedná o dost silný film. Silný film, který čím blíže je konci, tím více graduje jeho poselství a poslední záběr to celé podtrhuje. Duše dvou Židů navždy bloudících nekonečným a temným lesem. A ty duše nebyly jenom dvě, byly jich tisíce. Milony. Sta miliony. A o tom jsou Démanty noci. Navíc to celé má výbornou kameru. Za mě nejsilnější válečný film, co jsem kdy viděl - a to má jen hodinu a pár minut! 5* (06.07.2019)

Lustigova povídka Tma nemá stín si něco podobného nezasloužila. V takových extrémní případech, jako je tento, mě to unisono žene zpět k psanému textu svinským krokem. "Snažil jsem se záměrně potlačit všechny prvky, které by příběh situovaly do doby a místa. Chtěl jsem se zamyslet nad osudy člověka - člověka dnešní doby. Příběh je mi prostředníkem k tomuto zamyšlení. Osamocení a ponížení člověka, do něhož se může dostat - a zápas o únik z tohoto útlaku." Tolik z repertoáru frází Jana Němce, které věnoval Kinu v památném to roce 1964. Démanty noci aneb 64 minut prožitých v 64 letech subjektivizovaného času nefalšovaného trýznění prázdným filmem. (09.12.2012)

Jan Němec podruhé (první setkání s jeho tvorbou prostřednictvím Mučedníků lásky) a nejspíš naposledy. Ano, kamera zdařilá, stejně jako ozvučení, ale to asi není to nejdůležitější, co mě na filmu dokáže zaujmout. Absence děje. Téměř beze slov. Z mé strany jen upachtěná a vcelku marná snaha proniknout dál než na povrch tohoto uměleckého experimentu. (04.05.2009)

Démanty noci jako film selhávají, protože v nich vůbec nejde o transport smrti, natož o dva utíkající mladíky, ale o doslovnou ilustraci fenomenologického pojetí času (retence, protence, teď) s metafyzickým závěrem (cesta pokračuje). Taková filosofická pornografie. Němce zajímá spíše estetika pohybu (běh je doprovázen údery hodin. tance smrti) než hrůzy honu na člověka. Filosofii knihám, realitu filmovým příběhům. (25.10.2010)

Černobílá horečnatá koláž snění, bdění a toužení. Nestejně dlouhé sekvence doplněné hrou s výrazným ambientním zvukem, který s danou scénou nekoresponduje, tedy který patří (či by patřil) scéně jiné; hra která vytváří pocit neskutečna, snění, horečky a dezorientace. Dynamické scény cesty se prolínají s krátkými statickými až fotografickými záběry; některé obsedantně a opakovaně se vnucující, jiné jedinečné a neopakovatelné (kontrastující klidnou scénu detailu ruky pomalu se položivší na zábradlí, považuji za jednu z nejzajímavějších vůbec). Děj je sestaven z mozaiky retrospektiv a anticipací; děj cesty poslední. Psychologická surovost, staví do kontrastu základních lidské potřeby a společenské banality a lidskou ubohost (veteráni); sonda do proměn lidské psychiky ve stavu mezní situace ... (20.02.2010)