Démanty noci

Útěk, tentokrát ne jako metafora lidského bytí, ale jako bytí samé. Lineární cestu vpřed obohacuje zmatečné (zkuste mít srovnané myšlenky, když o vlásek unikáte smrti) vzpomínání na to, co bylo a domýšlení toho, co by být mohlo. Jak se mění situace obou štvaných, mění se také obsah představ, čím dál hůře rozlišitelných od skutečnosti. Noční můry se vkrádají do bdělého snění. V takových okamžicích jakoby se Němec vzdal dohledu nad kamerou, jež hrdiny aktivně pronásleduje počínaje vyčerpávající úvodní jízdou, a umožnil jí (surrealisticky) zapátrat ve vnitřním světě aktérů. Úniky do minulosti jsou jim ale málo platné. Nacházejí vylidněné město a zavřené dveře. Na nikoho se nemohou dozvonit. Jediná cesta vede vpřed. Přestože opakovaně pronikají do podvědomí postav, nejsou Démanty psychologickým příběhem. Vzpomínky neosvětlují minulost, ale prohlubují přítomné konání, pomáhají nám pochopit, co se právě teď odehrává v hlavách mladíků, nikoliv to, kým byli a jsou. Sjednocení subjektivního a objektivního, reálné a pocitové roviny, které jsou natočeny stejným stylem, nás situuje do stejné pozice, v jaké se nacházejí postavy. Němcův sugestivní průnik do lidského nitra nám umožňuje spoluprožít bez patosu a heroizace, vlastních československým válečným filmům předcházející dekády, sérii hraničních situací, zakusit v extrahované formě úzkost a osamění, které jsou s lidským bytím neodmyslitelně spjaté. Dvojitý konec nabízí nakonec totéž, k čemu se jiné filmy z období války dobírají podstatně déle a krkolomněji: naději i nejistotu. 90% Zajímavé komentáře: Adam Bernau, Zóna, tomtomtoma (02.09.2018)

Jednoho dne jsem zavítal do Boskovic a zašel si do místní židovské synagogy. V patře jsou dvě kamenné desky velikosti průměrně vzrostlého člověka. Jsou pokryty jmény židů, kteří byli z Boskovic odvlečeni německými nacisty do koncentráků a nikdy se nevrátili. Dvě plné, kamenné desky, popsané drobným písmem, ve třech sloupcích odshora dolů, jméno za jménem. Mráz mi šel po zádech. Tenhle film je v podstatě o tomto mém pocitu a o nesmyslnosti toho, co se dělo, o krutosti Němců, o nemožnosti židů utéct do bezpečí. A mimochodem - povšimněte si, že pro nejtragičtější scénu nemusíte použít detailní skoro realistické záběry, že většího účinku dosáhnete zvukem a záběrem na ženu zavazující si šátek a na pokoj, kde vítr provívá záclonami u oken. (06.07.2019)

Strhující film, který je dobré vidět vícekrát, protože až při dalších shlédnutích si jej člověk opravdu vychutná. Po mém soudu jedno z mála filmových děl, které se vyrovná literární předloze. Poněkud matoucí je slovo "filmového historika" na DVD FEXu. Nejen že Pavel Taussig nepochybně nečetl Lustigovu předlohu, protože interpretuje závěr zcala opačně, než jak má ve skutečnosti vyznít, ale navíc celé jeho slovo působí poněkud rychlokvašným dojmem. (23.09.2006)

4 roky po krátkometrážním, studentském diktátu Sousto, kde dokázal Jan Němec něco nevídaného, tedy zachytit vraždící nacistický program ve 12. minutách, přichází na scénu se stejným námětem, a také se stejně nekompromisní režií. Je to skutečně originál každým coulem. Originální pojetí nové vlny. Snímek z období, kdy se bojovalo o život různými způsoby a které dokázalo změnit mysl člověka natolik, že někdy ani nevíš jestli se daná situace odehrála pouze v napůl šílené mysli či v reálu. Ona imaginárnost a neurčitost přítomnosti, je onen originální prvek, který někteří odborníci na vše z ČSFD prostě nepřijímají. Chytrácké argumentace o tom, jak to mělo být či nemělo být natočeno, jsou opravdu směšné. Tohle zaslouží respekt ve všech směrech, i když sám musím uznat, že některé opakující se scény (4x bylo už opravdu moc), byly mírně rušivé. (26.07.2013)

Jan Němec podruhé (první setkání s jeho tvorbou prostřednictvím Mučedníků lásky) a nejspíš naposledy. Ano, kamera zdařilá, stejně jako ozvučení, ale to asi není to nejdůležitější, co mě na filmu dokáže zaujmout. Absence děje. Téměř beze slov. Z mé strany jen upachtěná a vcelku marná snaha proniknout dál než na povrch tohoto uměleckého experimentu. (04.05.2009)