Démanty noci

Specialitou filmu je že první půlku točil kameraman Kučera (v průběhu filmu si odjel na festival do Acapulca !!) a druhou Ondříček.Němec o obou tvrdí, že byly ve své době nejlepší. Film stříhal- i ve světě velmi ceněný- Míla Hájek. Ladislav Janský, žije v Americe v LA. Fotografuje pornografii pro Hustler .Antonínovi Kumberovi -dle slov-režiséra Němce- stouplo do hlavy že je filmovou hvězdou - a brzy zmizel v propadlišti filmových dějin... (22.07.2009)

Bohužel opravdu nemůžu dát víc než tři hvězdy. Kamera je bezpochyby úžasná, celá cesta lesem syrově a hodně působivě natočená (obzvlášť útěk z vlaku), ale na film mi to přišlo nějak málo. Snové scény mě vysloveně iritovaly a film mě nedokázal strhnout tak, jak jsem čekal. Možná byl problém v tom, že jsem to neviděl v kině. Tohle je asi jeden z těch filmů, kde je zážitek v televizi poloviční. Tak si počkám a uvidíme... (17.05.2009)

Depresivní, velmi silná káva. Pro někoho velmi chutná, pro někoho moc těžká, obzvlášť před spaním, pro jiného moc hořká a někdo se nemůže zbavit dojmu, že v ní něco plave. Každopádně první šálek je obtížný i pro skutečné fajnšmekry. Můžete si jí vychutnat nebo se jí opařit. Musí se umět pít. Jan Němec jí uvařil dokonale, přesto, že jí dělal poprvé. Není divu, recept mu na ní dal Arnošt Lustig, který zažil na vlastní kůži, když se pražila. Já popíjím běžně kávu standardní, ale i takovou pochoutku si někdy rád dám. Musím k tomu mít dostatek klidu, pohodičky, nálady a potom mne ani nenapadne, abych v ní hledal kýč v podobě utopené mouchy. Až si dám druhý, třetí..šálek nejspíš její hodnocení ještě zvednu. (19.05.2008)

Filmový výtvor Jana Němce Démanty noci jsou z pohledu dnešní doby náročným kusem a v zajetí moderní povrchnosti efektního obalu může paradoxně vyznavači mainstreamového proudu připadat prázdný. Opak je pravdou a Němcova prvotina intenzivně předává ojedinělý emoční prožitek. V bezpečí konzumní okoralosti je přepychem namáhat mozkové závity nad hlubokou expresí životních zážitků. Démanty noci jsou přeplněny emocí, symboly i metaforou. Realita se prolíná se vzpomínkou, myšlenka se mísí se snem, představa se kříží s očekáváním. V důmyslné spleti pocitů se nosné stěny mění v mámení a hledá se nouzový východ. Film nevypráví příběh, ale je příběhem sám. Nepředčítá, ale prožívá. S bolestí, se strachem i pudem sebezáchovy. Divák nepozoruje, ale sám se stává jedním z aktérů. Obraz Jaroslava Kučery je i beze zvuku jedinečným zprostředkovatelem nejhlubšího vnitřního světa jedince. Zvuk každou nuanci lidské duše a myšlenkový pochod zdůrazňuje a diváka pohltí svou neodbytnou závažností. Zaslouženě sklízel tento filmový unikát uznání, jeho sugestivní vylíčení vnitřních světů vtáhne způsobem i důležitostí obsahu. Hlavním prostředníkem úchvatné krajiny skutečného emočního prožitku je První mladík (pozoruhodný Ladislav Janský) na útěku před marností. Lidský život je řízen pudem a intuicí a ze všech sil se brání poslední světlé okénko naděje. Odevzdaně, sklíčeně, a přesto se nezapomíná do posledního dechu doufat. Skutečnost umírá opakovaně, vzpomínka se stává symbolem, myšlenka je rozpolcená a zrádná. Vedlejším zprostředkovatelem je Druhý mladík (velmi zajímavý Antonín Kumbera s hlasem Vladimíra Pucholta), souputník expresionistické cesty života. Cíl je jediný, a přesto mlhavý, vzdálený a nesrozumitelný. Postava venkovské ženy (zajímavá Ilse Bischofová) ukázkově plní svou roli morálního dilematu. Válečná doba nepřeje milosrdenství a obezřetnost je potřebná na každém kroku. Symbolický význam má i skupina zestárlých pronásledovatelů (Ivan Asič, August Bischof, Josef Koggel, Oskar Miller, Anton Schich, Rudolf Stolle, Josef Koblížek, Josef Kubát, Rudolf Lukášek, Bohumil Moudrý, Karel Navrátil, Evžen Pichl, František Vrána a další). Démanty noci jsou mimořádným uměleckým výtvorem, diváka nutí ke stejně závažnému prožitku, jako své hrdiny. Neptá se, ani nepřemlouvá, chytne a nepustí. Ani ve chvíli, kdy se klesá na úplné dno lidské duše. Zůstává obdiv. (19.08.2017)

První setkání poznamenané pověstí – hodnou chvíli mi trvalo vůbec najít to správné rozpoložení (místo meditačního vplynutí mi běhaly hlavou věci jako á, tak tohle je ta slavná kamerová jízda), příště už budu vědět líp, jak na to koukat, ale už teď vím, že tohle je za mě Němcův vrchol, čisté hledačství prosté pozdějších póz a strojeností, baštím mu tu nerozpletitelnou (k rozplétání neurčenou) směs různých verzí reality, vzpomínek, představ, strachů i tužeb, sázených na plátno napřeskáčku tak, jak se vyčerpanému člověku střídají v mysli, a jsem zvědavý, kam mě zavede, až se do ní pořádně ponořím. (20.02.2019)