Jsme jedné krve

Pořád se trochu divím, že to tady ještě nespadlo do modrých, ale asi byli lidé vděční za tu dramatickou žánrovost, protože to je tak všechno, co zde lze hodnotit. Do krimi thrilleru má tento snímek totiž opravdu daleko. Ženská režie ponechala tento snímek poněkud přízemní a nepouští se do velkých akcí. Nechává volný průběh rodinným vztahům a kriminalitu taky nastiňuje jen tak letmo. V podstatě je ten film dost o ničem a nedočkáte se ani pořádného twistu, ani pořádného rozuzlení ani ničeho navíc. Pro mě to byla taková udyndaná snaha o rádoby thrillerové rodinné drama. Ve finále dostanete jen pár zpackaných lidských osudů, ale kde nic tu nic. (TADY VARY) (02.08.2020)

Ta rodina je šílená, ta láska je úchylná! Pevně věřím, že do takové rodiny by ve skutečnosti nikdo osiřelé dítě nesvěřil. Ale když se tam už narodí? To mi přišlo jako hlavní moto filmu - když hrdinka (asi přesně necituju) říká : Nejhorší není to, že se někdy nedá najít ten okamžik, kdy se to zkazilo. Nejhorší je, že se to může zkazit ještě dřív, než to začne... (06.07.2020)

„Mluvil jsem s tvou tetou. Můžeš s ní bez problémů bydlet.“ - „To nemůžu bydlet sama?“ - „Teď bys neměla být sama. Copak? Je snad něco, co mi chceš říct?“ - „Neznám je.“ - „Tak je aspoň poznáš, ne? Tvá teta a její rodina ti vážně chtějí pomoct. Měla bys tu pomoc přijmout.“ Jsme jedné krve je opravdu přiléhavý název. Divák tuší, že s Idou nebude něco v pořádku i navzdory ztrátě matky, ale není to nic v porovnání s tím, jaký má pocit z její tety a především bratranců. A právě 3 mužští příbuzní se brzy začnou projevovat způsobem, který v člověku vyvolává potřebu být od nich co nejdál, jenže to se Idě nedaří. Problém však je, že právě chování hlavní hrdinky brání většímu fandění z řad publika. Na jednu stranu má o ni divák od určité chvíle obavy, na druhou však vnímá fakt, že si i ona sama řadu věcí nesmyslně komplikuje. Místo snažení se vyhýbat určitým situacím a nějak ten rok ve zdraví přežít, si svými zkraty stále víc koleduje o problémy. Zvláštní, jakkoliv symbolický závěr, mě pak spíš minul, takže celkově s hodnocením končím na lepších 3*. (24.11.2023)

O tom, že si člověk rodinu nevybírá, by mohla Ida vyprávět. Jsme jedné krve je příběhem rodiny, která může na první pohled působit idylicky - jak už tomu ale bývá, při druhém pohledu přichází vystřízlivění, o čemž se přesvědčí jak divák, tak i Ida. Největší slabinou filmu je místy až příliš zkratkovitý scénář, který toho zrovna moc neprozrazuje o postavách, takže si pak divák musí ledacos domýšlet - což není vždy na škodu, avšak zde to bylo v jistých momentech nedotažené - zejména v případě zasvěcování Idy do "rodinného řemesla". Nicméně i přesto jsem měl několikrát velice nepříjemný pocit, když jsem si uvědomil, jak moc je tato rodina toxická a hubící. Celkově se u mě film pohybuje mezi třemi a čtyřmi hvězdami, avšak za ten závěr přidám. (05.07.2020)

Já nakonec na ty severské filmy asi nebudu. A přitom jsem si myslel, že budu. Tak málo stačí. Ale postupem času přicházím na materiály, které jsou prostě mimo mě. Zde to sice není úplně ten případ, ale radostí také neskáču. Film vás hopne do situace mrtvé matky a toho, že kolem ní možná bude i nějaké rozuzlení, ale ono nic. Spíše se neustále šouráte a couráte v tom, že se postava snaží žít nový život mezi mafiány v podstatě. A nekončí to dobře. Opět, nemohu mluvit o tom, že by film byl obecně špatný (i když mi přijde, že ani nesplňuje základní scenáristické parametry), ale mně jednoduše nesedí. Je v něm něco, co prostě nejde ruku v ruce s tímto vším. Tak nějak se vším probereme a zjistíme, že to bylo o ničem. A nebo ne? Kdo ví? (05.07.2020)