Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Komorní film o dvou ženách rozdílného věku, které podnikají cestu vlakem do jiného města, čímž se odpoutávají od svého běžného prostředí. Obě se oddávají snům, které jsou ale konfrontovány s realitou a rozčarováním. Tento snímek je Bergmanovým experimentem. Pokusil se zde skloubit vizuální a zvukovou složku při vyprávění příběhu a navození atmosféry, při vyjádření podtextu a nálady - a to bez hledání opory v hudebním partu. (Sista)

(více)

Recenze (15)

Jenni 

všechny recenze uživatele

Motto: "Vizte, mladá dámo. Jen hleďte. Každá z nich má svůj jedinečný charakter. A přece tvoří jednotu nesmírné síly. Je to malý orchestr excelentních virtuózů. Kolikrát se setkáme s takovou výborností? Hleďte, hleďte na tu absolutní dokonalost." Nemůžu se ztotožnit s tím, co zde bylo dosud napsáno. Nejde o 'jeden z nejslabších Bergmanových snímků', ani o nějaký 'experiment'. Jsem připraven vyjmenovat dvacet Ingmarových filmů, které byly horší (a pořád zůstávaly filmy prvního řádu). Sny žen jsou typickým, bytostně známým, až téměř identickým počinem v režisérově "synoptickém" období před Sedmou pečetí. Nic více, nic méně. Nic nechybí, nic nepřebývá. Vlastně jde o poslední takové drama, určitý návrat k Čekání žen, okořeněný Večerem kejklířů (opět tentýž neznámý kameraman Hilding Bladh, přičemž tentokrát není nad horskou dráhu). Právě v těchto filmech vidím jeho zdroje. Jako v předchozím ženském snímku není vyprávěn jediný příběh, ale z více je tvořena propojená skládačka. Stejně tak je podobně lehký (to naznačí už plnotučný herec z úvodu - prokurátor z Prší nám na lásku; totožnou pohodu vyjadřuje i vysmátý Bergman procházející s pudlíkem kolem hrdinek, když vejdou poprvé do hotelu; obsazení většiny herců evokuje další souvislosti, Nelly z Krize, agent Atka Natas, a samozřejmě Eva Dahlbecková, co by alter ego Bergmanovy manželky Gun, a Harriet hrající sebe samu; naopak Gunnar se tu po vedlejších, až epizodních rolích konečně ukazuje v celé kráse: zestárlý konzul, který dva roky nato bude hrát zbrojnoše v plné síle, a v Personě téměř playboye). Z Večera kejklířů ("Kéž bys byl tak malý, abych tě vzala do ruky a odnesla ve své kapse.") přichází zvířecí symbolika - Harriet jako dobrácká medvědice (nebyla opilá, jenom uklouzla) a konzulova dcera 's vlčí hlavou a vlčími tesáky' v souboji o velkou kořist (v obou příbězích jde o kořist, v prvním už jen o peníze, ve druhém o "opotřebované spotřební zboží", "starého umolousaného medvídka"). Všimni si především, že oba "sny" žen jsou přerušeny stejným způsobem. Zazvoní (budíček!) a vejde jiná žena. Jako by Bergman naznačoval, že žena ženě vlkem. Krásně je to vyjádřeno v druhé, hotelové scéně, k níž se Bergman už nikdy nemusel vracet, aby ji dopracovával. I v hutných Scénách z manželského života se věnuje jiným aspektům. "Víte, že děti jsou klíčový faktor. Proto chcete s Henrikem dítě. Ano, chcete dítě jako pouto. Nebo jako suvenýr ztracené lásky. (...) My ženy si idealizujeme své motivace. Vy nejste žádná výjimka." Anebo: "Přepočítala jste se. Myslela jste, že mě opustí kvůli vám. Ale on zůstal se mnou. Ne že by mě miloval. Ale proto, že je unaven. Nemůže začít znovu. Je příliš svázán se vším, co je naše. Chápete to? Být s vámi znamená žít. Silné emoce a všechny druhy nároků. A výčitky svědomí. (...) Život se mnou znamená mír, pokoj a klidný spánek." To k první, vlčí scéně se Ingmar navrátil svým úplně posledním snímkem, jenž je vskutku o tom, co by se stalo, kdyby Harriet dala do gramofonu Sarabandu od Bacha. "Proč mě nenávidíš, Marianne? Řekni." - "Co si pamatuju, byl tenhle dům naplněn hádkami o peníze. Je to tvá zvláštní úchylka. To tvoje skrblení je nemoc. Není pravda, že tě nenávidím. Pro mě vůbec neexistuješ." - "Když pomyslím na halucinace tvé matky, v něčem jsou pravdivé. Za tvou krásou se skrývá duše šelmy." - "Patrně jsem ji zdědila. Ale ne po matce." - "To je možné. Jsme si hodně podobní." No, ano, ve Snech žen si jsou všichni nějak náramně podobní. Modelky a manželky z obrazů, kupříklad. () (méně) (více)

Pokryvac 

všechny recenze uživatele

Ďalší dobrý Bergman. Paradoxne, v jeho najtemnejšom období, kedy dokonca uvažoval o samovražde, vznikajú dva filmy so značne pozitívnym vyznením - a teda okrem filmu Sny žien aj slávnejšie Úsmevy letnej noci. Sny žien však už nekoketujú s komédiou ani neobsahujú humorne ladené dialógy medzi mužskou a ženskou zložkou, čo však zostáva je klasický Bergman s jeho vzťahovými konfrontáciami a svetlejší záver, ktorý mení celkové vyznenie inak melancholicky ladeného filmu. Filmu sa nedostáva dostatok pozornosti možno preto, že ide o posledný "starosvetský" Bergmanov film, ktorý svoje prvotné obdobie zavŕšil spomínanými Úsmevmi letnej noci v rovnakom roku. Jeho ďalší film Siedma pečať, natočený o dva roky neskôr, posúva Bergmana v očiach náročného diváka o úroveň vyššie a v 60. rokoch už Bergman vystupuje ako intelektuálne náročný autor ťaživých drám s atmosférou nasiaknutou severským chladom. Každopádne film Sny žien si zaslúži svoju pozornosť a napriek tomu, že nepredstavuje žiadny významnejší míľnik v režisérovej filmografii, drží si kvalitu a nijak nekríva v konkurencii starších Bergmanoviek. ()

Reklama

radektejkal 

všechny recenze uživatele

troufalka ***** píše, že je vděčnou Bergmanovou divačkou, já bych mohl říct totéž, a říkám to. Podobně jako tento film, mám v zásobě ještě pár jeho (starších) filmů, kterými hodlám kořenit to, co se jiným filmům (novějším) nedostává: příběh prozářený mistrovskou režií a kamerou od samého počátku. Nemá přitom cenu zvažovat, zda příběh dvou žen, které vlakem odjíždějí do cizího města, aby tam konfrontovaly své sny s realitou, má nějaký vyšší nebo obecnější význam. Samozřejmě to nikam nevede, jelikož jejichž sny měly zůstat sny, a od reality zůstat odděleny. Na druhé straně se tyto sny stávají prožitkem, na který budou vzpomínat (nejspíš s radostí i jistým uspokojením) celý další život; až realita jejich sny zchvátí zcela. Všechny sny žen leží někde "uprostřed": někdy jsou radši, někdy i bojují za to, aby se neuskutečnily... Tak přece jsem se jen pustil do zevšeobecňování, nicméně tenhle Bergmanův film, o kterém se moc nemluví, je na čsfd poměrně spravedlivě ohodnocen. ()

pollstro 

všechny recenze uživatele

Bergmanův první náznak neverbální filmové tvorby směrem k divákovy. Jeho záměrná absence hudebního podkladu dává výrazný prostor vizuálním a zvukovým aspektům, které jedinečným způsobem podtrhují celkovou komorní atmosféru příběhu. Šablonový vývoj rysů jednotlivých postav je opakovanou ukázkou Bergmanova precizního psychologického rozboru, který působí přesvědčivě a tvrdě. Téma vnitřní emancipace žen formálně obsahuje poezii v mnoha podobách; nevybíravá, komická, skutečná, bezohledná a přesto každodenní. ()

PKD 

všechny recenze uživatele

3.5 Prvních 46 min. je na poměry Bergmana bezesporu, nejpohodovějších a nejklidnějších, co se týče jeho období 46-56. Sice jsem se vcelku brzy dočkal emocionálního výbuchu mezi Doris (Anderssonová zde v podstatě hraje nepřiznanou sestru Moniky a to myslím celý děj) a jejím snoubencem, což byl klasický Bergman jak ho znám, ale lehce přes půl filmu, se jede ve stylu pohoda...jazz. Pobavila návštěva lunaparku. Když se Doris díky mému TOP herci zpozdí na focení a je Susannou vyhozena, pokr. linka s ní a panem konzulem, který bude za 2 roky panoš v mém úplnějc 1.Bergmanovi a která ke konci obsahuje absolutní lahůdku, ze kteréhožto segmentu bych okamžitě udělal celý film. Jedná se samoz. o příchod konzulovy dcery, která z dialogového hlediska nemá chybu a jest zakončena 1 z Bergmanových klasik...dvojitou fackou, kterou obdrží poněkud a právem, přequapená Doris. Po porodu konzulovy dcery, jeho manželka zešílela a od té doby je v blázinci, protože je přesvědčena, že porodila vlčí dítě, na což je samoz. i narážka v dialogu mezi otcem a dcerou. A  i když se mi nelíbilo, jak konzul slovně poté vyprovodil Doris ze svého domu, vlastně se není co diviti, když si uvědomím, že v čb Bergman éře hrál Bjornstrand často ambivalentní postavy. Nechci říci vyloženě záporné. Pak se přesuneme k její šéfové Susanne, která je opravdu velmi silně zamilována do jistého ženatého Henrika, se kterým měla roční vztah. V 1 chvíli už to nevydrží a Henrikovi zavolá. On nejprve odmítá setkání ale po chvíli...souhlasí. Setkají se v hotelu, kde je ubytována Susanne i s Doris a co se stane dál, zkušený Bergmanovec ale i divák, odhadne. Co je ale důvod proč to píši je, že byť zajímavá je tato část, to právé pošušňání se dostaví až s příchodem jeho manželky, kterou hraje letos v srpnu již 95!letá Inga Landgré, která hrála již v Bergmanově debutu Krize a stejně tak i manželku rytíře Blocka. Její 4min. monolog je to, co u mě dělá Bergmana Bergmanem (předtím je to samoz. konzul a dcera) včetně dalších prvků, které jsou tu ovšem zastoupeny v menší míře, než je u něj obvyklé. Což z toho filmu činí jeden z těch slabších Bergmanů, ale díky těm několika silným scénám, s příklonem ke 4, nemám problém. ()

Galerie (47)

Reklama

Reklama