Všichni možní sběrači a já

Jak moc se od sebe liší ti, kteří schraňují věci nehmotné (obrazy, fakta, vzpomínky) a ti, kteří sbírají věci vyhozené, jídlo a haraburdí, které už nikomu nepatří? Řekněme, že jedni tak činí zejména proto, aby zpomalili proces zapomínání, druzí protože mají hlad, protože kolem sebe vidí jen zbytečné plýtvání, nebo protože se potřebují umělecky vyjádřit (např. tvorbou odpadkových totemů). Ale je v tom opravdu takový rozdíl, zvláště pomineme-li legislativní zázemí, zákony, jež tyto činnosti regulují? Obě skupiny něco spojuje, určité puzení, které je před sebou staví na roveň: a to přirozenost. Přirozenost je pevnou základnou jejich aktivit, motorem jejich konání. Ba co víc, v této přirozenosti je možno číst potvrzování osobní identity, touhu dokazovat si, že jsme skuteční. Paběrkování, jak se zdá, tedy není jen o ukojení nutnosti (zmnožování, vlastnění) a základních biologických potřeb, je přímo existenciální otázkou. Hledáme se v něm, stvrzujeme a jeho prostřednictvím bojujeme s časem, který neúnavně paběrkuje na nás. (Hodiny bez ručiček, kterým nikdo nemusí otročit.) Pakliže ale vidíme sami sebe nejprve v okolí nebo v druhých, je to projevem krajní nesobeckosti, popřením našeho ega. A tím se dostávám k tomu, co je na tomto nádherném dokumentu nejvíce hodno obdivu. Varda, která jako filmařka přirozeně spadá do první skupiny, natočila film druhými o sobě. Všichni možní sběrači a já. Oni přirozeně na první pozici, upřednostnění. Digitální autoportrét v ostatních a okolo jako akt hluboké empatie. Není náhoda, že ve filmu přímo vystupuje muž, který se pasuje na vynálezce anti-egoistické filozofie, spočívající na zmíněném principu. Začínat u druhých. U bájných sběraček na obrazu a pokračovat jejich reinkarnacemi v přítomnosti, hledat společné a jednotící mezi vámi a mnou. Kdyby se mne v budoucnu někdo zeptal, zda existuje skutečně anti-egoistický autorský film (těžko si představit absurdnější spojení), odkázal bych dotyčného na tento poetický a mnohovrstevnatý dokument, v němž se ozývá mnohé z vřelosti i hravosti filmů Jacquese Tatiho. Agnès Varda v něm dodala (nejen) dokumentární etice nového lesku. Za to jí patří můj nehynoucí dík! <> <> Ideální jako doplněk k Architektovi odpadu. Nebo spíše naopak. (12.09.2011)

3,5  Cestopisný dokument, v ktorom režisérka Agnès Varda poeticky hravou formou pojednáva o paberkovaní, na ktoré nahliada z viacerých, veľmi rôznorodých pohľadov - z pohľadu sociálneho, ekologického, ale aj umeleckého, či gastronomického. Téma je to veľmi zaujímavá, netradične pojatá, nesie v sebe viaceré posolstvá, ktoré podnecujú diváka k zamysleniu. Korunu dokumentu nasadzuje výborná, originálna hudba. (18.12.2021)

Agnès Vardaová s digitálnou kamerou zaujato mapuje svet ľudí, ktorí paberkujú: od existenčne závislých ľudí na okraji spoločnosti, vyberajúcich potravinové prebytky, cez šetrných kuchárov, svojráznych ekoaktivistov, vyrovnávajúcich sa s konzumom používaním finálnej časti spotrebného reťazca: odpadu, až po umelcov tvoriacich z neho amatérske artefakty alebo aj snobsky predražené inštalácie. Nevynechá ani sedliakov dozbieravajúcich po oficiálnom zbere voňavú úrodu jabĺk a viníc v provensálskych sadoch. Do tejto zberačskej mapy vstupuje čas od času muž v talári, oboznamujúci divákov s legálnosťou zberu a právnym statusom ponechania si všetkých týchto vecí. Autorka z času na čas ukáže zábery svojich rúk, tváre, postavy a vyrovnávajúc sa tak zrejme s vlastnou zmenou fyziológie, podmienenou starnutím. Živé skúmanie a komplexné zmapovanie zberačských aktivít však vyvážilo i túto, na môj vkus pričasto sa opakujúcu, trošku samožerskú a námetovo pomerne monotónnu časť inak skvelého dokumentu. Maximálne hodnotenie je teda, napriek spomenutej výhrade, plne zaslúžené a pre mňa je zároveň výrazom osobného vzťahu k téme filmu, nakoľko prehľadávanie odložených, zabudnutých a vyhodených vecí, patrilo odjakživa k jednej z mojich najobľúbenejších záľub. (02.04.2007)

Film Agnès Vardové - byť poskládán z jednak poetických, jednak reálných šotů - žánr dokumentu v mnohém překračuje. A to především jasným názorem, který musí nějak ovlivnit každého diváka. Od obrazu sběraček klasů (Jean-François Milleta), až po hodiny bez rafiček - paběrkování a sbírání jako nouze i umění i filosofie i způsob života. Dále jen pro otrlé: loni jsem napaběrkovat 3 kubíky dřeva, metrák brambor (obilí dostávám jako deputát), několik kil máku, hrachu... a nasbíral 2 horská kola, dvoje kožené sandály atd.... včera lehké pracovní oteplovací kalhoty vhodné na čundr. (30.07.2015)

Rozhodně zajímavý dokument, tedy minimálně v tom, jaké téma si pro zpracování režisérka vybrala. Ale nakonec je přece jen ještě zajímavější to, jak obsáhle se jí téma podařilo pojmout, ukázat co všechno takové sbírání obnáší, a přitom zůstala věrna lidem, o kterých chtěla vyprávět, tedy na první pohled chudších, jakoby ztracených. I na nich najdete něco víc. (04.04.2016)