Šepoty a výkřiky

Jakkoli je to místy až příliš scénické, pomalé a v lecčem to připomíná scénu ze Simpsonů, kdy se zoufalá Marge snaží najít na festivalu v Sundance alespoň nějaký film, který by jí nemlátil o hlavu přepísklou depresivností, stále se jedná o jedno z nejhlubších a nejtemnějších zpracování umírání, které jsem popatřil. Závěr je pak překrásná katarze v melancholii. (19.10.2020)

Tak trochu myšlenkové pokračování Mlčení - film se točí kolem vztahu mezi sestrami (navíc je jedna z nich těžce nemocná a umírá) - je to dost psycho, ale to se stává. Film stojí na skvělých hereckých výkonech a perfektní kameře. Dobrý zážitek, ale ostatní Bergmanovy filmy, co jsem měl možnost shlédnout (Sedmá pečeť, Lesní jahody, Mlčení, Scény z manželského života i Fanny a Alexandr) se mi líbily víc. 7/10 (02.04.2006)

Pro člověka, jako jsem já, tedy člověka, který je rád, že vyfotí ne úplně rozmáznutou osobu i s hlavou, je umění Svena Nykvista naprosto nepochopitelné. Když se na tento film dívám, tak mě až děsí jeho hloubka skrytá za stylizací. Skvělá práce s tichem a vůbec výborná práce s málem, jak je u Bergmana zvykem. (23.01.2006)

Bergman a nuda? Nerozumiem. Nuda preto, že sú tam dlhé scény? Zlaté časy starého dobrého euro filmu, keď nedostižným kvalitatívnym vrcholom ešte nebola reklama na Kinder Bueno (strih po 1 alebo 2 sekundách)! Alebo nuda preto, že autora priťahujú tak šialene triviálne témy? Tie sa ale týkajú každého z nás. Alebo preto, že slovutný pán režisér volí neprimerané prostriedky na zvládnutie látky? Extrémne citové prežitky kombinuje s divadelne chutiacim minimalizmom, čo mi pripadá celkom zmysluplné a v konečnom výraze mimoriadne strhujúce. Obdobnú kvalitu v rámci spracovávanej tematiky dosiahol snáď jedine Nór Edvard Munch (viaceré obrazy na tému pozostalých v tiesnivom interiéri so zosnulým, najmä obraz s malým dievčatkom a mŕtvou matkou). Keď už som pri severskej maľbe, niektoré interiéry zarážajúco pripomínajú zlovestné (alebo snáď hrobovo pokojné či mrtvolne tiché?) komnaty, aké maľoval Dán Wilhelm Hammershoi. Bergman nie je hysterický. Dobre si uvedomuje, že komorné spracovanie emocionálne jednoznačného sujetu si vyžaduje primerane agresívnu stratégiu (to aby prebudil všetkých šťastne zombifikujúcich neo-biedermeierovských spoluobčanov). Harriet Anderssonová reve z plných pľúc tak strašne ako Diora Baird z "Texaského masakru: Počiatok". Prekáža porovnanie s tzv. subkultúrou? Ale veď Bergman sám vedome narába (možno v neuvedomelej nadväznosti na severský magický realizmus - Gosta Berling od Selmy Lagerlofovej) s hororom - nie s prvkami hororu, s hororom. Sinavá mŕtvola sa zúfalo dožaduje kúska lásky (Ingrid Thulin: "Ale veď sa už rozkladá!"). To je tak obludné a dojímavé zároveň, že v divákovi pulzujú emócie všetkými smermi. A vracajú sa okysličené. Dokonalá transfúzia. Pán Bergman nehysterčí, proste si len robí svoju prácu. Ako najlepšie vie. Škoda len, že ľudia s obľubou zvyknú nepočúvať nielen šepoty, ale i výkriky a artikulujú bez toho, aby niečo povedali. Ibsen, Čechov a možno i Romero :-) by dali 5. (03.07.2008)

Ohlušující šepot a nehlasný křik. Taková je duše nešťastného introvertního člověka, taková je duše Ingmara Bergmana a jeho žen. V jeho a Nykvistových obrazech jak od Caravaggia tu dokáže i naprostý minimalismus působit nečekaně epicky, a na krátké ploše a v pár dialozích a náznacích prchavě zachytit komplexní vztahy a pocity. Depresivní odtažitost však převládne, jak mezi postavami, tak mezi filmem a divákem. 8/10 (14.05.2022)