Svůdná krása

Zapoměňte na Novecento, tenhle film Bertolucci režijně nezvládnul, je bez jiskry, nápadu, točí se a zaplétá jako jojo. Všechno je tu jakési nepřípadné - topologie krajiny i tváře herečky, provařené chování postav a jejich vzájemné vztahy. A tak jediné řešení bylo dát si panáka a oddat se přitom vlasnínm myšlenkám... Bezostyšně reprodukuji synopsi recenzenta flanker.27: "Na začátku Lucy nechce dát a hledá otce. V průběhu filmu Lucy chce dát, ale neví komu a myslí, že našla otce. Na konci Lucy dá a najde otce." Je to sice poněkud cynické, ale pokud nešlo o to, pak už nešlo vůbec o nic... (19.10.2014)

Bertolucci musel mať krásne detstvo a dospievanie. V jeho filmoch má totiž ten vidiek s krásnymi ženami, kvetmi a vôňou slamy až éterický charakter. Toto som videl až po Dreamers. A dodnes oceňujem spôsob ako je tu snímaná Liv Tyler. Ako dievča do ktorého sa nejde nezamilovať. Viem, že ako žena sa mi nikdy veľmi nepáčila. Tu som sa na ňu ale nevedel vynadívať. Ono Bertolucci bol vždy tak trošku fiškus. Ale to ako jeho sexuálna otvorenosť korešpondovala s krásne nasnímaným prostredím, dodávalo jeho dielam nezabudnuteľný charakter. Pričom treba povedať, že toto rozhodne nie je, jeho najlepšie dielo. (06.03.2021)

Titulní krása je ve filmu velmi půvabně zpodobněna a to nejen v osobě Liv Tyler ale v celé krajině a celkově i v atmosféře filmu. Celým snímkem tak nějak prostupuje frivolnost, bohémství a láska k životu, což je pro mě velice příjemný fakt, naproti tomu, že jinak lze zápletka shrnout do nešťastného dilematu zda Lucy dá či ne. (23.01.2020)

Čechovovsky laděný, lyrický film o hledání otce si mě jednou provždy získal. Částečně také proto, že moje první láska byla velmi podobná Liv Tyler, ale především proto, že se jedná o jednu z mála povedených adaptací literárních děl. Jeremy Irons předvedl svůj tradiční standard, děj je zasazen do kouzelných exteriérů italského venkova a vše doplňuje výborná hudba. (16.04.2007)

Nepochybuji, že Bertolucciho Svůdná krása je tím nejhlučnějším okamžikem ozvěn těch nejtišších písní Bilitiných, pro něž žádné zemské hranice neplatí: „Krásná lodi, jež jsi mne sem vezla podél břehův iónských, zůstavuji tě třpytivým vlnám a lehkou nohou vyskakuji na břeh. Vrátíš se do země, kde dívka jest přítelkyní nymf. Nezapomeň poděkovati neviditelným rádkyním a přines jim v obět tuto větévku, již jsem utrhla vlastníma rukama. Byla jsi borovicí na horách, a mocný Notos roznícen otřásal tvými jehličnatými větvemi, tvými veverkami a ptáky. Nechť Boreas tě nyní vede a žene tiše k přístavu, černá lodi, provázená delfíny za příznivého vlídného moře.“ (10.10.2011)