Kokosové ořechy

Nevím, zda to bylo mým uspokojením z pár hodin předtím viděných Kobylkářů, musím však říct, že filmový debut bratrů Marxových mě hodně zklamal. Osobně vidím příčinu v tom, že hlavní protagonisté, řečeno s naším Dědictvím, ještě "neznají mapu". Groucho ještě tolik nehýří svými škodolibými, gepardím tempem pronášenými replikami (v tomto případě by se to ale dalo pochopit, zvukový film tehdy na svém dortu sfouknul teprve druhou svíčku), což, jak už jsem v minulosti několikrát psal, dokážu přes své divácké srdce přenést jen s velkou nepravděpodobností. Tradiční pokušitelé Chico a Harpo místy balancují na hranici trapnosti a nejmladší Zeppo bohužel nepřichází s podobně originálním charakterem jako sourozenci. Osobně si také myslím, že Marxovi nemuseli své divadelní představení evidentně doslovně interpretovat - mám konkrétně na jazyku lyrické vsuvky. Ano, pořád se s razancí kolovrátku o nich zmiňuji negativně, ale zde ještě více zmačkávají a natrhávají tento pomyslný cenný papír, jakým neotřelost Marxových je. Nechci se pouštět do svých tradičně bizarních (a většinou mylných) teorií, ale mám dojem, že snad ani v kontextu doby se takto koncipované dílo příliš nehodí na plátno, ale nanejvýš tak do dalšího marxovského teritoria - vaudevillu. Navíc, když svůj dojem porovnám například s podobně rozporuplně vnímanými následovníky (např. Kachní polévka, kterou jsem si v rámci volného cyklu zopakoval), nenacházím ani to málo trpělivosti, abych se někdy v budoucnu znovu ubytoval v Hotel de Cocoanut, a to i přesto, že třeba takovou aukci okolo nedaleké pláže pod taktovkou mého kníratého oblíbence jsem si užil dosyta. 40% (14.04.2011)

Trochu škoda, že ten skvěle švihlý humor narušují taneční a pěvecká čísla a romantická zápletka. Ne snad, že by ta čísla byla nepovedená a romantika otravná, to vůbec ne, naopak všechno je to velmi kouzelné (a navíc hudbu dělal Irving Berlin!), jenže fórům bratrů Marxových se to staví do cesty a brzdí je to. "Myslete na možnosti, které Florida nabízí. Před třemi lety jsem přišel na Floridu a neměl ani cent. Teď jeden mám!" (24.01.2016)

Filmovému debutu geniálních bratrů Marxových nechybí nic z jejich dravě energického humoru, který sahá od neuvěřitelné slovní ekvilibristiky až k čistě situační komice a mimickým eskapádám. Kokosové ořechy jsou sice přece jen méně anarchistické než jejich pozdější filmy, gagy navíc příběh netříští a neustále nenarušují, jak je u Marxů obvyklé, naopak jej doprovázejí a doplňují, ale pokud si uvědomíte, že zvukový film byl teprve v plenkách (Kokosové ořechy vznikly roku 1929), je to neuvěřitelný výkon. Přes poněkud otravná muzikálová čísla a ne zrovna skvělý překlad se film neklopýtá a neztrácí dech, všichni ze sebe vydávají maximum a jeden fór střídá druhý. V jednoduché story o nevydělávajícím hotelu na Floridě, jeho několika málo obyvatelích, personálu, lásce, jedné loupeži a spoustě humoru už si (tady ještě čtyři) bratři Marxové rozdělili typové role, které je pak doprovázely během celé další spolupráce. Groucho s namalovaným knírem a kachní chůzí tu je jízlivý a vždy s cynickou hláškou připravený majitel hotelu, Chico přitroublý italský podvodníček, který se stále někoho snaží okrást, Harpo jeho němý kumpán s andělskou tvářičkou, co stále někoho okrádá, běhá za blondýnkami a šíří chaos... a nejmladší Zeppo romantický milovník. Může tato parta vůbec zklamat? (16.04.2005)

První film bratrů Marxových dopadl přímo skvěle. Samozřejmě se nejedná o takový nátěr jako byla Kachní polévka nebo Noc v opeře, ale i tak jsem se dost dobře bavil. Groucho ani ostatní nejsou ještě tak praštění a jejich klasické fóry a stereotypy jsou teprve v začátcích, ale i tak (nebo možná právě proto) je to skvělá zábava) Škoda jenom, že je soustavně kažena těmi unylými hudebními čísly, kterých je zde na můj vkus opravdu příliš. (01.05.2010)

Páté přes deváté nejen po stránce děje, ale nečekaně i po stránce formy. Prozpěvování nebo kabaretní čísla sice nijak neuráží, ale zároveň vůbec nic nepřidávají a diváka, který Ořechy sleduje jako debut slavné skupiny, jen a pouze zdržují. Až rozjetý dadaistický koncert (zábavný úměrně tomu, kolik Marxů se právě v konkrétní scéně objevuje) dokáže zabavit tak, jak si slavná skupina zaslouží a překvapivě už na samém startu je očividné, jak na mě který z nich má souzeno působit. Tedy nezastavitelný kulomet Groucho a šikula Chico pozitivně - a mlčenlivý Harpo negativně, protože jeho věčné zírání mi zkrátka nikdy není příjemné a strkání vlastního stehna do cizí ruky mi přijde jako to nejslabší, s čím bratři kdy přišli (a co je bohužel používáno jako running joke). Zeppo si zmínku zaslouží jen sotva, protože jsem ho musel občas cíleně hledat, přeci jen je už na samém startu jasné, že vždy bude tím čtvrtým. (18.03.2020)