Král a žena

Československý krátký televizní film, jenž se odehrává přibližně v roce 1547 a přibližuje divákovi soukromý život významného anglického panovníka Jindřicha VIII. (1491-1547) v žoviálním rozhovoru se svou šestou a poslední ženou Kateřinou Parrovou (1512-1548). Do historických rolí krále a jeho ženy byli obsazeni J. Werich a J. Brejchová, což samo o sobě spolu s jednoduchým scénářem nabízí zajímavou filmovou podívanou. Dialog mezi oběma postavami přináší banální témata, která se zabývají vzpomínkami na bývalé Jindřichovy manželky, a příběh vrcholí ostrým a hašteřivým sporem o barvu koně Alexandra Makedonského. Svůdná Kateřina nechce dát za pravdu svému manželovi a tvrdohlavě se drží svého názoru, za což jí její manžel pohrozí popravou. Nakonec však tento historický, málo známý snímek od režiséra E. Schorma končí romanticky, když si absolutistický monarcha smrt své ženy rozmyslí a oba manželé trvají na názoru toho druhého. Bohužel se budu opakovat s povzdechem, jak velké role mohl mistr Werich ke konci svého života vytvořit, kdyby mu více přála tehdejší politická situace. Ačkoli tato inscenace pouze krátce přesahuje dvacetiminutovou stopáž, přesto si ji dovolím zařadit na nadprůměru, pochopitelně díky skvělým hereckým výkonům obou představitelů. (20.04.2020)

Byl jednou jeden král a ten měl šest žen. A když byl starý, byl unavený a mrzutý. Jeho poslední žena Kateřina Paarová byla o několik generací mladší a i jinak s ním měla málo společného. Není divu, že se ti dva neustále přeli a o cosi se dohadovali. To je vlastně celý děj televizní hry Král a žena. Brilatní herecké výkony Jana Wericha a Jany Brejchové však dělají z této televizní hříčky perlu Zlatého fondu české kinematografie. (Werich nám předvádí spíše mrzutosti svého stáří než dokument z anglické historie. ) V jejich podání dokážeme porozumět a uvěřit vztahu Kateřiny a Jindřicha. Něco mezi manžeským, rodičovským a přátelským vztahem je doprovázeno neustálým, malicherným, ale vlastně vlídným hašteřením. (09.06.2004)

Dát pět hvězd by bylo příliš jednoduché a odfláknuté, protože kvalita koně se nepozná podle jeho barvy, ale podle slávy jeho jména. A nejslavnějším koněm byl samozřejmě Rocinante, jak to dokládá ve svém slavném románu - překlad: Kristian Stefan 1819–1892 - Miguel de Cervantes: "Jméno jeho, pravila Dolorida, jest jiné než Bellorofontova koně, jemuž Pegasus říkali, ani mu neříkají Bucefalus, jako koni Alexandra Velikého, také nejmenuje se jako kůň Zuřivého Orlanda, Brilladoro zvaný, ani Bayard, jak slul kůň Rinalda Montalbánského, ani Frontino, jako kůň Rogerův, ani Bootes neb Perithoa, jak prý se nazývali koně slunce, tak též neříkají mu Orelia, jako koni nešťastného Rodriga, posledního krále gothského, na němž jel v bitvě, když život a říši ztratil / Založil bych se, prohodil Sancho, poněvadž mu nedali žádné z těch proslavených jmen tak pověstných koní, že mu ani nedali název koně pána mého, Rocinante, pojmenování to jemu vlastní, jež překonává všecka ta uvedená jména."... ... Jinak skutečně nic moc, zvláště, pokud bych měl srovnat humor tohoto typu s vtipnou kaší Cervantesovou, která je pro mě zásadním měřítkem. (10.03.2017)

"Co do barvy koně, Veličenstvo mělo pravdu." A je jedno, jestli byl bílý, černý nebo zelený s růžovými kopyty. Veličenstvo má zkrátka vždycky pravdu, takže naštvaný Jindřich VIII. mě dokázal pobavit. A pokud provokující Kateřina Paarová ve skutečnosti vypadala takto, tak bych s ní rozhodně nikdy neměl vajíčka na měkko. (06.06.2016)

V poklidu se uvelebte v křesle a přesuneme se do šestnáctého století, do Anglie, do jedné královské ložnice, kde Jan Werich jako Jindřich VIII. Tudor a Jana Brejchová jako jeho šestá a poslední právoplatná manželka a královna Kateřina Paarová mají "veliký" spor. Střetnutí dvou tvrdohlavých povah, které spolu vedou hádky o malicherných věcech, jejich hašteření a následné usmíření v podání těchto dvou hereckých es jsou velice krásnou a milou záležitostí, kterou by si neměl nikdo nechat ujít! (24.05.2013)