Cesta

Taková upřímná pohlednice z Austrálie. Ze začátku jsem se trošku trápil, ale pak jsem se asi naladil na správnou frekvenci a Walkabout se mi začal více a více líbit. Hlavně celá věc o přežití a rozdílu přirody a civilizace. -"Water. Drink. We want water to drink. You must understand! Anyone can understand that. We want to drink. I can't make it any simpler." (04.09.2011)

Zvláštny, sčasti kontroverzný film. Úplne by postačila aj jednoduchá zápletka o hľadaní cesty zpäť z buša do civilizácie. Tvorcovia sa ale snažili o filozofický presah a ten to miestami dokafral. Prirovnávať divočinu k nahote a bezstrarosnosti a civilizáciu k brutalite, nude a bezzmyselnosti je scestné. Nepochopil som ten úvod, kde otec rodiny si vyšiel na výlet a potom začal ostreľovať vlastné deti, aby sa následne odbachol sám. Pod spracovanie sa podpísala aj nízkorozpočtovosť. Nadhodnotený film. (25.03.2019)

Viděl jsem film ve věku, kdy mi "poselství" o konfrontaci přírody a civilizace moc neříkalo, tehdy jsem to bral jako působivý dobrodružný film o cestě za záchranou života. Ona se ta hodnocení o chaosu civilizace a harmonii přírody docela dobře pronášejí zpohodlnělým intelektuálům z vyhřátých či klimatizovaných pokojů, kde si vždycky můžete uvařit čaj a nevynaložit přitom příliš námahy, takže máte čas na filosofování o tom, jak by nám bez té elektřiny a ústředního topení bylo líp :). Každopádně film se mi líbil tehdy hodně. (05.03.2020)

Bohužel film mi nepřipadá nikterak vyjimečný, naopak se mi zdá režije dost podprůměrná a film celkově dost prvoplánový, tlačí na pilu. Tam kde si weir vystačil s par desítkami sekund k naprosto jasnému se vyjádření tam Roeg vyplaca dlouhe desitky minut a nasledne se vraci zpatky, a znova se opakuje pro pripad ze ho nikdo nechape. proste zdlouhave nudne divne, ale ne dobrym zpusobem. (20.08.2021)

Snová připomínka dobrovolně zapomínané přirozenosti – chtěl jsem napsat elegie, ale ono to vlastně není o žalu, ani to nekonstruuje new age teorie, nepřesvědčuje, neobviňuje, jenom konstatuje cosi o naší povaze, litující, ale přesto opouštějící, v zájmu pohodlí a naučených pravidel prchající před změnou i porozuměním. S asociativními střihovými hrátkami, které už od Roega znám z Muže, který spadl na zemi a konvenují mi velice, s obrázky civilizace podbarvenými primárním křikem didgeridoo, který se vrací až v předzávěrečném tanci lásky/smrti, zatímco k putování buší hrají převážně smyčce jak z Tajuplného ostrova nebo se ozývá dlouhovlnné rádio se zvuky celého světa (i čeština – jazyk protinožců – na chvíli problýskne). Vyšel jsem pak ven do noční zahrady, díval se nahoru do listí a bylo mi duševně rozprostřeně. (13.07.2016)