Apollo 10½: A Space Age Childhood
Režie:
Richard LinklaterScénář:
Richard LinklaterKamera:
Shane F. KellyHrají:
Milo Coy, Jack Black, Lee Eddy, Bill Wise, Natalie L'Amoreaux, Josh Wiggins, Jessica Brynn Cohen, Sam Chipman, Danielle Guilbot, Zachary Levi, Glen Powell (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Muž vypráví příběh sebe jako desetiletého chlapce v Houstonu roku 1969. Nostalgické vzpomínky se prolínají s neuvěřitelným povídáním o cestě na Měsíc. (Netflix)
Videa (1)
Recenze (73)
[VIDĚNO 3.4] ________ Richard Linklater je prostě někde jinde, protože jeho nejnovější autorský příspěvek je takový tvůrčí fuck-off, ve kterým si dělá co chce, a je mu vcelku jedno, co si i tom myslí ostatní. 'Apollo 10½' je velice rozmanitá a částečně autobiografická retrospektivní mozaika vyprávěná jako jeden dlouhý a nekončící monolog prostřednictvím hlasu Jacka Blacka, která má v podstatě dvě narativní roviny: 1) nostalgické feel-good vzpomínání na dětství, ideály a každodennost na pozadí bezstarostného popkulturního víru konce 60. let. 2) milostný dopis éře plné kosmického optimismu, kterou lze chápat jako společenskou výpověď o významu přistání na Měsíci.... To vše pojaté skrze fascinující rotoskopickou animaci na pomyslném pozadí velké oslavy dětské imaginace, představivosti a dobývání vesmíru. A upřímně by mi vůbec nevadilo, kdyby byl celý film stylizován v duchu oné první poloviny, tedy výhradně jako mozaikovitá reminiscence/memoár kde absentuje jakýkoliv příběh, protože ten entuziasmus s jakým Linklater opěvuje nuance dětský naivity a nostalgicky přikrášlenýho revizionismu - neboli malých dějin na pozadí velkých dějin - se jen tak nevidí. Okouzlující zážitek. ()
Parádní film, na kterém mě od začátku štvala jenom jeho absurdně hloupá zápletka - než začala později dávat smysl jako čistá fabulace hlavního hrdiny. Ale i tak je tam trochu zbytečná, tenhle zábavný výlet do doby závodu o Měsíc dětským pohledem se dal zaobalit i jinak. Ale jako retro návrat do šedesátek mě to bavilo i víc než nedávná Lékořicová Pizza. 8/10 ()
Hodně mi to připomnělo nostalgii z mládí v podobě Baječných lét, kultovnního seriálu o dospívání. Škoda, že se Linklater po hodině filmu odklonil a dával prostor vesmírnému letu a této tématice, která tempo zbrzdila. Animace filmu naprosto sedla jako hnec na prdel. Za mě příjemných......75% ()
Tyhle nostalgické filmy mi začínají připadat jako velké klišé, protože jednak jich je v poslední době hodně a taky jsou si podobné jak vejce vejci. Ať už šedesátky, sedmdesátky, osmdesátky nebo devadesátky, vždycky autoři vzpomínají na svoje dětství, vždycky to mají plné odkazů na tehdejší kultovní díla, u kterých nutně musí i ostatní, kteří v té době žili, stejně nostalgicky vzpomínat, vždycky je ta doba prezentována jako bezstarostná a nejlepší na světě, skoro vždycky to je jen sled scén či slepenec vykradených zápletek z jiných filmů a seriálů (což platí hlavně o Stranger Things)... Opravdu málokterý takový současný film se to snaží využít v něco víc a ačkoli jsem u Linklatera doufal, že Apollo 10 1/2 bude jeden z těch výjimečných případů, tak jsem se bohužel mýlil a dostal jsem obyčejný nostalgický film splňující do puntíku vše výše vypsané. Což o to, dětství to mohlo být hezké a doba příjemná (když teda byl člověk dítě), ale na mě se to nijak zvlášť nepřeneslo a přišlo mi to víceméně průměrné, až na pár scén. Kdyby aspoň ta fiktivní cesta na Měsíc byla víc zapojena do celkového kontextu a nepůsobila jako nějaký jiný příběh, asi bych byl značně spokojenější, protože o cestě na Měsíc jsem snil jako děcko taky a kdybych čirou náhodou měl možnost letět do vesmíru, hned bych ji využil i teď. Jenže takhle to ze svojí největší možné přednosti kvůli nepropracovanosti udělalo tu nejnudnější a nejmíň zajímavou část. Škoda. 3* ()
Galerie (29)
Photo © Netflix
Scenárista a režisér Richard Linklater se u svých filmů občas inspiruje svým životem, sem tam jsou poté jeho filmy realizované skrze rotoskopii, techniky, která hrané záběry překresluje do animované podoby. Linklater tak již realizoval své filmy Sním či bdím? i adaptaci románu Philipa K. Dicka Temný obraz. Třetí Linklaterův film, který je realizován s pomocí rotoskopie je poté inspirován jeho dětstvím, zároveň sází na poměrně sympatické a především retro dobrodružství, které má neskutečné kouzlo. Film ovšem nejspíš spoustě uvízne v hlavě především díky zmíněné rotoskopii. Apollo 10 1/2: Dítě kosmického věku je Vizuálně kouzelný, zároveň ovšem funkčně napsaný film. Jde o převyprávění toho, jak jeden malý chlapec kdysi dávno vnímal přistání Apolla 11 na měsíci a jak v něm tento malý krůček pro člověka, ale velký skok pro lidstvo probudil neskutečnou fantazii a skrze to vtahující dobrodružství. Apollo 10 1/2 sází na vtahující svět dětské fantazie, který je jednoduše roztomilý. A dokáže připomenout i takové dobrodružné klasiky od Stevena Spielberga či Roberta Zemeckise. Do jisté míry se dá Apollo 10 vnímat jako dokudrama, které tak trochu rekonstruuje konec 60. let a jak tehdy ta zásadní událost rezonovala ve společnosti. Linklater film původně zamýšlel realizovat jako hraný film, skrze využítí rotoskopie je ovšem Apollo 10 přeci jen hravější. Za pochodu působí jako přesně příběh z vyprávění někoho, kdo tu dobu zažil (Linklater ostatně scénář napsal dle vlastních zážitků/pocitů z té doby). Stejně jako většina Linklaterovy tvorby je poté Apollo 10 1/2 taková upřímná zpověď tvůrce, kdy se v tomto ohledu Linklater jako tvůrce nikam neposouvá (a nejspíš ani již neposune). Linklater se svým životem inspiroval už tolikrát jinde (Omámení a zmatení, trilogie Před), těchto nostalgických retro záležitostí v poslední době vzniká víc a víc, Linklater to ovšem celé dokáže realizovat tak zručně, že stopa po nějaké výjimečnosti přeci jen není zásadní lamač vazu. Především i proto, že dobrodružství Stanleyho je skutečně kouzelné a dokáže přitom realisticky odrážet dobu, ve které chlapec vyrůstá. Apollo 10 1/2 by vlastně mohlo obstát (i když by se rázem stalo pro mnoho diváků méně stravitelnější) bez onoho vesmírného dobrodružství a po vzoru nedávného Belfastu vlastně jen skutečně vyprávět o dospívání v nějaké době, kdy by ani nebylo nutné vysvětlovat kontext toho, že zrovna probíhá Válka ve Vietnamu, Richard Nixon je hovado a jedna celá doba vlastně končí. Linklater místo standardního vyprávění o svém vyrůstání ovšem právě přibalil ono vyprávění ve vlastních představách, které filmu dodává onu půvabnost, kouzelnost i roztomilost. Rotoskopie má svoje kouzlo, především na tom celém ovšem funguje právě ona nostalgie a osobní vklad. Linklater možná nepřekvapil, dokázal ovšem, že má nadále zručné ruce. Kouzelnou rotoskopii doprovází milé, kouzelné dobrodružství zasazené do rekonstrukce doby konce 60. let, která zároveň zaručuje, že po delší době na Netflixu vzniknul originální film, na který se dá nejen dívat, ale je přitom i velmi kvalitní....... () (méně) (více)