Bleeder

Vemte Kaurismakiho a obraťte naruby. Refn to je hněv, strach a hnus v Kodani bez zjevný příčiny (jakoby s lehkým nádechem chlapskýho srabáctví a pocitu ztráty kontroly nad úplně všim co se kolem děje a obsesivní potřebou si dokazovat, že tu kontrolu má(me) (my chlapi)). Scéna u hřbitova s Grundtvigs Kirkes v pozadí... (06.09.2011)

Drsná atmosféra života na kraji podvětí je vypůjčená z Pushera, avšak zde působí ještě surověji a nekompromisněji. Pusher si totiž hrál na gangsterku, proto se od něj tvrdá atmosféra automaticky očekávala a v konečném důsledku tedy tolik nevyčnívala nad konvence žánru. Bleeder se více zaměřuje na samotné charaktery, kterými jsou obyčejní lidé z ulice, konkrétně ze špinavé a s kriminálními aktivitami spřízněné ulice. Úvod je sice stále příliš dlouhý, ovšem následující brutální momenty dokáží téměř vyrazit dech. Nemusí jít ani tak o explicitní gore, jako spíš o bezvýchodnost a "zkurvenost" života, kdy poměrně přesně chápeme motivace jednotlivých postav, ale nemůžeme pro ně nalézt východisko. Za schopnost snímku navodit nefalšovanou depresi se nakonec přikláním k vyššímu hodnocení. 7/10 (26.08.2013)

Ač je mladík Lenny filmovým nadšencem z prodejny VHS či DVD, který snad o ničem jiném, než o filmu nemluví, jeho vyprávění či promluvy bych si tedy dovedl představit mnohem zapálenější, než třeba pouhé vyjmenování řádky režisérů. :o) To jsem už nabyl obavy, aby z celého filmu nevzešla od Nicolase W. Refna jen jakási rádoby cinefilní pocta. Nevím, nakolik se Refn v této spíše vedlejší, ale výrazné postavě viděl, když si v její přítomnosti snímek pravidelně prokládá různými (např. plakátovými) odkazy na akční béčka, ale nakonec jsem si začal říkat "a je to zajímavý..." A možná, že i takhle bych si představoval zdařilý snímek naplněný cinefilními odkazy – neboť ty odkazy netvoří jádro, jsou spíše bonusem, film na nich nestojí, hlavní devizi je napínavé psychologické drama (s akčními prvky) jiné postavy. A nakonec mám pocit, že i ty akční filmy plné brutality, tolik sledované hlavními postavami, tu mají propojení směrem k ústřednímu příběhu a spolu s temným zážitkem za dveřmi klubu mají stejný kousek vlivu na povahu Lea, kterému nešťastně dopomůžou k prolomení nervů s dosavadní trpělivostí a radikálnímu jednání. Předchozí Dealer se mi líbil kapánek víc, tento Refnův film je méně dynamický kamerou i vyprávěním s doplněním o druhý poklidný (romantický) příběh. Ale většinou mě i tak vtáhl, napínal a upoutal nezávislou atmosférou (jednou civilně obyčejnou, ve scénách z mučírny plné kaluží zase až sugestivně děsivou) i hlavním rozporuplným nehrdinou opět bezvadně ztvárněným Kimem Bodniou. [75%] (18.11.2022)

Bolestivé krvácení z ran i duše.. Dva příběhy z okraje dění předchozího Pushera stavějící proti sobě naději a zoufalství, důraz na vývoj charakterů postav, špinavé ulice Scorseseho a chronologické natáčení ala John Cassavetes. Mikkelsen jako „klíďas z videopůjčovny“ (tedy opak šílence Tarantina a nejspíš i zosobnění režiséra) ve své neobratnosti v mezilidských vztazích kouzelný, „Madman“ Kim Bodnia ve stupňující se nenávisti vůči sobě i okolnímu světu zase hrozivě autentický. Refn je sice barvoslepý, ale barvy života vidí dobře.. (18.06.2019)

malý nezávislý kousek, který ale postupně slušně zraje.  Refn přináší dost depresivní náhled do života permanentně nas*aného frajera, (jakkoliv k tomu nemá úplně důvod), který svojí nas*anost jednoho dne vyventiluje na svojí přítelkyni, čímž rozjede kolotoč fatálních událostí. Těsně po shlédnutí sem bral Bleedera čistě jako odškrtnutý rest v Refnově filmografii, ale postupem času jsem zjistil, že se mi tahle studie agrese a chování bez zjevné příčiny slušně zaryla pod kůži. Jde sice teprve o druhý Refnův kousek, ale stejně jako ve svojí prvotině i tady moc dobře věděl co chce natočit a už jen samotná kamera vyvolává depresivní až klaustrofobické stavy. Ještě, že je tu Mads Mikkelsen jako dánská variace na Tarantina, který do všeho toho zmaru přináší alespoň trochu toho polotrapného pozitivna...70% (24.03.2023)