Člověk obojživelník

Poslední dobou se čím dál tím víc utvrzuji v tom, že s filmovou sci-fi mám problém. Moji přátelé nad něčím, co je zrovna hitem měsíce, jásají a já usínám, propadám nad nelogičnostmi a trapnými dialogy záchvatům bujarého veselí, potlačuji dávivé pocity, často všechno popsané prostřídám vícekrát během jednoho filmu. U Člověka obojživelníka jsem došla k tomu, že to spíš než co jiného je problém toho, že současná triky a efekty nadupaná scifíčka jsou neuvěřitelně stupidní slátaniny, pro člověka, který nemá rád triky a efekty a chce dobrý příběh, uvěřitelné postavy, uvěřitelné motivy a dialogy, z nichž mu není trapně, naprosto nevhodné. Tady je to, co je označováno za zelené poselství, podáno vcelku nenásilně, motivy postav mají hlavu a patu, příběh je napínavý a postavám naprosto upřímně držíte palce. Jsem si jistá, že tak, jak je na tom Člověk obojživelník dnes, na tom Avatar za padesát let nebude. (07.10.2013)

Už je to dááááávno, co jsem tenhle film viděl, ale byl jsem z něj hotový. Děj se mi poněkud těžce vybavuje, ovšem zážitek to byl (obzvláště v dobách totalitního režimu) určitě mimořádný. Závěr filmu vyzněl hodně emocionálně a tak trochu smutně i šťastně zároveň. Tento film byl asi jeden z mála sovětských titulů, na který tehdy bylo naše kino doslova narváno až po okraj. (11.02.2003)

Človek obojživelník má u diváka jednu nespornú výhodu, a to fakt, že znalci dobového sci-fi majú napozerané prevažne americké filmy, ktoré sa neraz na seba dosť podobajú. Človek obojživelník je preto pre nich (nás) rarita, ktorá sa odlišuje jednak atmosférou, jednak pojatím žánru. V popredí navyše stojí láska, ktorej osud je skvele vypointovaný a ladí s fantasy zložkou príbehu. Pokiaľ vám prekážajú dobové triky, vynahradí to príjemná prímorská atmosféra. (29.07.2012)

Výchozí vědeckofantastickou zápletku lze vnímat jakožto parafrázi na román Dvacet tisíc mil pod mořem Julese Vernea (kapitán Nemo a jeho ponorka Nautilus, kterou běžní lidé zaměňovali za mořské monstrum/vědcův syn Ichtyandr schopný dýchat pod vodou je lidem znám jakožto „mořský čert“; snaha izolovat se od lidí v hlubinách moře; utopické představy, atd.). S přibývajícími minutami filmu se však stále více do popředí dere romantická linie příběhu a některé ze zajímavých motivů zůstanou pouze lehce načrtnuty – např. profesorova utopická představa o lidech žijících pod vodou. Ve výsledku je Člověk obojživelník vcelku zábavným žánrovým hybridem, který však v některých momentech lehce doplácí na přílišnou naivitu. (09.01.2011)

Přestože zabalen do hávu scifistického námětu, je Člověk obojživelník především klasický dobrodružný film s gerojem, sličnou, nevinnou ďjévuškou, slizkým padouchem vykořisťovatelem a jelikož je to provenience sovětská, tak samozřejmě i novinářem (pravděpodobně) proletářským. Jenže u filmu jako je tenhle je černobílost vlastně docela fajn, je to oddechovka se vším všudy, dobrodružná, s romatickou linkou a nejednoznačnost postav by se tam hodila asi stejně, jako kdyby Vinetou řešil trauma z dětství, když se málem utopil v kotli s polívkou ze sušenejch buvolů. Příběh je sice dnešní optikou poměrně jednoduchý, s trochou snahy by se dalo říct přiblblý, ale vzhledem k tomu, že filmařky Obojživelník zastaral jen málo a stále si drží skvělou atmosféru, tak je to zvelika putna. (17.08.2015)