poster

The Two Gentlemen of Verona (TV film)

Komedie

Velká Británie, 1983, 137 min

Scénář:

William Shakespeare (divadelní hra)

Kostýmy:

Dinah Collin
(další profese)

Komentáře uživatelů k TV filmu (2)

  • zdepapepa
    ***

    Po jedné hvězdičce rovnoměrně věnuji servantům ústředních dvou gentlemanům - Launcovi a Speedovi. Launcovi za jeho nejpravější lásku k psovi a jeho epizodky, Speedovi za jeho ironicky rychlé a trefné komentáře k dění na scéně, zejména když se ústřední dvojice hrdliček pustí do tokání. Třetí pak putuje tomuto ztvárnění této údajné (a při poslední scéně divákovi dojde, že nejspíš i zřejmé) Shakespearově prvotině. Konec, který je za hranicí Deus Ex Machina asi jako zamilovaní lidé jsou za hranicí rozumu a logiky. Z herců mi do oka nepadli snad jen ústřední dvojice hrdinů a samotný Eglamour, ovšem to je velká část pánského ansámblu. Zbývá snad jen vypíchnout, že je rozhodně zajímavé tuto hru sledovat, jak ožívají Shakespearovy nápady poprvé a rozhodně ne naposledy.(14.12.2011)

  • bogu
    **

    Taková rozmilá naivitka, tahle hra, možná úplně první, kterou Shakespeare napsal. Spíš než sama o sobě je zajímavá jako ouvertura ke komediím, které přijdou později, a její četné vady bývá zvykem přejít s blahosklonným zohledněním autorova tvůrčího panictví. BBC se podařilo docela dobře zúročit komický potenciál oněch vděčných epizod s Lancem a jeho psem Crabem; jinak ovšem tahle adaptace nedělá mnoho pro to, aby pro svou předlohu získala více respektu čtenářské a divácké obce. Až příliš mnoho herců se zde spoléhá na to, že komedie se dělá poulením očima, brebtáním a pantomimickými pózami, a že romantika vzniká přibližně stejně. Že komediím sluší rychlejší tempo, to je snad pravda, ale pokud kvůli tomu často nemám šanci chytit smysl oddrmolených slov, podívaná mě otravuje víc než baví. Herci v záběru jsou bohužel občas – zvlášť právě ve chvílích, kdy jim není rozumět – méně zajímaví než líbezné studiové kulisy kolem nich a jejich výkony jsou buď urputně vykalkulované nebo, v přestávkách, unylé a ploché. Čestná výjimka je Julie Tessy Peake-Jones, které jsem to zlomené srdíčko v druhé půlce vlastně docela věřil. Obličeje ústředního pánského dua nemají výhodu půvabu těch ženských a zatímco Valentinovi Johna Hudsona lezou oči z důlků a dolní čelist do krku, před zjevem blonďatého Protea v podání Tylera Buttlewortha se mi celou dobu vznášela queer verze mladičkého Mela Gibsona. Poznámka k závěru: poslední scéna je, jak známo, natolik nevěrohodná, že už mnoho lidí došlo k závěru, že ji prostě Shakespeare nemohl myslet vážně. BBC se sice tomuhle cynismu vyhýbá, ale nechtěná směšnost pokusu odehrát ji “upřímně” mě skoro přiměla dát výše zmíněným cynikům za pravdu. // LEPŠÍ VERZE: Lepší filmová nebo televizní verze téhle hry zatím, pokud vím, nevznikla.(14.7.2011)