V roce se třinácti úplňky

Fassbinder tento film natočil krátce poté, co jeho přítel Armin Meier reagoval na jejich společný rozchod sebevraždou. Film sleduje posledních pět dnů života Elvíry Weisshaupt, která byla ještě před léty mužem. Ke změně pohlaví se (tehdy ještě) Erwin rozhodl kvůli neopětované lásce k excentrickému podnikateli s koncentráčnickou zkušeností Antonu Seitzovi. Elvíra své poslední chvíle tráví chozením po Frankfurtu nad Mohanem, při kterém potkává staré známé a rekapituluje život, až nakonec zjišťuje, že již nemá cenu žít. Film obsahuje tolik úrovní (politická, společenská, osobní), že je divák během jednoho zhlédnutí nemůže všechny ani registrovat, natož plně pochopit. Co se týče stylové stránky, najdeme zde všechny Fassbinderovy "trademarky" - výrazné rámování obrazu, časté užívání zrcadel, nediegetický zvuk... Film, na který se můžete dívat znovu a znovu, aniž by ztrácel na síle. (03.04.2007)

Tento film je nekompromisně experimetnální a brutální. Dokud se Fassbinderovi daří udržovat dějovou linii ve smysluplné rovině, tak vše funguje, ale v závěru se smysl vytrácí a zůstává jen neochvějná vůle tvořit nevídané. Jako by se ze snímku postupně vytrácel smysl pro uměřenost. Ale film rozhodně obsahuje několik nezapomenutelných scén. Například když Elvíra vypráví historii svého vztahu, která je obrazově doprovázen porážením krav. Nebo dlouhá scéna ve která hraje prim televize. V ní se střídá záběr sexuálních hrátek Evlíry a jejího expřítele, pak scény z nějakého filmu, jež nápadně připomínají konec jejího vztahu, reportáž o Pinochetovi a komentář samotného režiséra. Od této scény se ale všechen smysl jako by rozpije do nezřetelna. Scéna kdy muži napodobují scény z muzikálu už mi přijde tak trošku moc. Škoda, že režisér neudržel svůj chtíč po rozbíjení tradic trochu na uzdě. Přesto se jedná o nezapomanutelný zážitek a to také díky hercům a jejich absolutnímu nasazení, a také díky kameře a střihu. (18.05.2009)

Rainer Werner Fassbinder vládne schopností klást pocity bytostně lidské, tedy ty jež máme všichni bez rozdílu, nad nejrůznější národní, třídní, rasové, sexuální, gendrové a jiné třenice, což vám velmi usnadňuje jakékoli vcítění - vše je přirozené, přesto, že z racionálního hlediska dost bizardní. Jeho gayové nikdy nejsou gayové, jeho transexuálové nejsou transexuálové - jsou především lidmi, což se ve filmu vidí zřídka. S tematikou jiné sexuální preference je to podobné jako s tzv. ženskou literaturou - literaturou pro ženy a tou, kterou ženy samy píší - obojí až na čestné vyjímky podivně stylizované. Bohužel. (22.11.2008)

75% - Úvod byl pro mě, méně otrlého diváka, hodně ostrý a těžce stravitelný. Chvílemi jsem vzpomínal na Pasoliniho či Malaparteho, kteří se najednou proti Fassbinderovi jevili jako neškodní vypravěči smutných pohádek. Když počáteční šok odezněl, byl jsem svědkem silného příběhu o totálním odcizení, který mě po celou dobu bavil a znovu mě přesvědčil o výjimečnosti i vyšinutosti režiséra. Na některé scény budu dlouho vzpomínat. Upřímně nemůžu dát pátou hvězdu jen za to, jakým způsobem se ve filmu pracovalo s hudbou. Mahlerovu pátou bych jako jisté postviscontiovské klišé ještě přes srdce přenesl, ale nesmyslně použít originální hudbu Nina Roty z jiného filmu (Amarcord), to jsi mě nepotěšil, Rainere Wernere :o) (07.09.2012)

Film, který v mé soukromé hitparádě depresivních filmů jasně vede. Hravě trumfne i taková esa, jako je "Saló" nebo "Tanec v temnotách". Filmařsky je to rozhodně výborný snímek, má silné téma a upřímnost výpovědi mu nelze upřít. Zároveň ve mně ale už od úvodní scény v parku vyvolával silný odpor a pocitů hnusu jsem se nedokázal zbavit až do konce. Scéna z jatek, do jejíchž syrových záběrů zní hlas hlavního hrdiny(ky) - to je jeden příklad mně nemilé estetiky za všechny. Fassbinder nikdy nebyl optimistický autor, jeho filmy mám přesto rád, ale tenhle nejmíň. (25.08.2007)