Nikam zvlášt

Koprodukční snímek Nikam zvlášť sleduje velmi niterný příběh o silném citovém poutu mezi otcem a synem, přičemž nijak zásadně netlačí na pilu a emočně nevydírá. Tvůrcům se povedlo skvěle vybrat ústřední dvojici. Charismatický James Norton a dosud neznámý dětský herec Daniel Lamont jsou oba ve svých rolích natolik přesvědčiví, že člověk nabývá dojmu, jako by k sobě opravdu patřili. Když jsem si film pustila, vůbec jsem netušila, o čem pojednává, takže jsem až s postupujícím dějem zjišťovala, kam vše směřuje. Celé vyprávění pak bylo pro mě o to působivější. K samotnému rozuzlení bych ráda podotkla, že kdybych se někdy ocitla v nelehké životní situaci jako John, tak bych se rozhodla asi úplně stejně. (85%) (14.06.2023)

(Do)jemný, přitom čirý a čistý film, jednoduchý co do tématu, o to však obtížnější co do zpracování. Nabízí se tu sice určité srovnání se Svěrákovým Koljou, ale dotoho bych se nechtěl pouštět a kazit tím iluze jiné části publika. Sarkastikova recenze (zvláště její druhá polovina) je příhodná k převzetí - a tak jsem z toho vycouval, aniž bych co řekl. Zdá se mi totiž, že zde není mnoho co říct - nothing special. Sigmund Freud řekl (nevím kde a proto parafráze), že v našem nevědomí není idea vlastní smrti obsažena. Proto se k vlastním dětem nechováme jako John. A když už máme na kahánku, tak už je většinou pozdě. Děti jsou už dospělé a na svou ani naši smrt nemyslí, stejně jako my kdysi. (06.02.2022)

Bratia Dardenneovci alebo Ken Loach by na vec išli inak a nakrútili by sociálnu drámu kritizujúcu neschopnosť úradov pri snahe o adopciu, alebo niečo podobné, a bezpochyby by to urobili kvalitne. Umberto Pasolini je ale trochu odlišný režisér a scenárista a snaží sa od sociálnych tém spätých so systémom upriamiť pozornosť viac na vzťahy, ktoré by sa vzhľadom na situáciu vyvíjali v podstate všade a kedykoľvek rovnako. Michael je jeden z najroztomilejších synčekov filmového plátna a o Johnovi to isté platí v úlohe otca. Je podobný a zároveň odlišný od hrdinu Zátišia a aj porovnávanie s týmto výborným Pasoliniho filmom ponúka potešenie zo síce smutného, ale inak melancholického feel good diela. (15.04.2024)

Námet fajn, hoci nie úplne originálny. Ale celá atmosféra filmu a jeho spracovania ma vôbec neupútala. Na môj vkus to bolo celé riadne ťažkopádne a nezáživné. A hoci bol osud Johna doslova tragický, takmer tomu chýbal akýkoľvek sentiment. A hoci nie som fanúšik zbytočného pátosu, tu bol viac ako vítaný. Ale čo už, možno to niekomu bude pasovať viac. Mne veru vôbec. (21.02.2022)

Pre mňa, ako pre otca približne rovnako malého caparta bolo to sledovanie asi ako si nechať priťahovať hrudník vo zveráku pomaly otáčku za otáčkou. Ak ste rodič, tak proste tu nie je otázkou, ze či vás to prevalcuje, ale proste len kedy to tú prvú slzu z vás konečne vymačkne. Pomalé, trýznivé a pritom tak nevtieravo podané, že snáď ani v jednej scéne som nemal pocit, že už sa v tom režisér rochní príliš. Všetko tak nejak nenásilne autenticky plynie a smeruje k tomu nevyhnutnému, čo je odhalené hneď na začiatku a proste neúprosne si tým prejdete tiež spolu s hlavným hrdinom. Lebo málovravný a hĺbavý James Norton je s tou minimalistickou mimikou doslova priesvitný a čítať mu myšlienky ide so štipkou empatie pri každej jednej scéne úplne samo... Pri každom tom jednom zdanlivo banálnom momente z běžného života. Ale komu sú takéto zdanlivo bežné momenty trochu povedomé z vlastneho života, tak bude v koži hlavného hrdinu trpieť s ním ako zviera, lebo ten údel je proste nočná mora každého rodiča. Koniec je úplne fenomenálne vymyslený a ta zamrznuta posledna sekunda filmu sa proste vryje do pamati a človek má pri nej pocit, že v tom poslednom zábere proste bolo všetko, čo bolo treba povedať a zase len ocení decentnú réžiu a to, že nemal režisér potrebu viac tlačiť na pilu. (16.11.2021)