Dým bramborové natě

"My jsme vlastně kolegové. Ať děláte, co děláte, stejně všichni vaši pacienti skončí u mě." Václav Lohniský jako hrobník má fakt nezapomenutelné hlášky. Tento film Františka Vláčila je tak nádherně protkám podzimní melancholickou náladou, že si ho pravidelné každý rok na podzim musím pustit. Špičkový příběh ze života natočen citlivým umem a uměleckým cítěním, jakého byl schopen jen mistr František Vláčil. Navíc si do hlavní role doktora Meluzína, utíkajícího z Prahy na venkov, kde hledá ztracený klid a vzpomínky, prosadil Rudolfa Hrušínského, který byl tou dobou u bolševiků na černé listině a měl zákaz jakékoliv umělecké činnosti. Vláčil prohlásil, že bez něho film točit nebude a tehdejší vedení mu nakonec ustoupilo a Hrušínský se díky němu mohl opět po pěti letech vrátit k tvůrčí práci. Vláčilův dvorní hudební skladatel Zdeněk Liška složil motivy převážně z houslových partů, jejichž melodie tesknivě a smutně doprovázejí deštěm a dýmem bramborové natě nasáklou krajinu. Tento film je umělecký výtvor nesmírné kvality, ostatně jako převážná většina Vláčilových snímků a mému srdci je hodně blízký. (17.02.2019)

Krásná, zajímavá postava MUDr. Meluzína je po nadějném začátku bohužel rozmělněna. Čekal jsem, jak se bude vyrovnávat s novým i starým životem, místo toho mám možnost pouze sledovat, jak správňácky řeší příhody průměrného, rádoby psychologického scénáře, „teple lidského“ až k znechucení. Autor předlohy Bohumil Říha asi zrovna psycholog nebyl. Má to být ze života, ale postavy a situace jsou vesměs neživé, schématické, vytržené z reality. (Vrcholem je zpátečnická, primitivně zlá herdek statkářka jako správně zaostalý protipokrokový (dálnice) živel.) Nechybějí zajímavé motivy, úvody jednotlivých „záležitostí“ na mě působily silně, ale pak to vždy vyznělo hluše. Říhovu předlohu ovšem neznám a ať jsou její kvality jakékoli, tady jsou vinni autoři adaptace. Od Vláčila bych čekal víc. Přesto mu patří uznání za vizuálně a náladově pěkné dílo, kterému jistou hloubku přece jen nelze upřít. Celé to ovšem stojí na excelentním Hrušínském, jehož doktor Meluzín je skutečně impozantní postavou. (Vnucuje se mi označení „český Rudovous“, ačkoli to samozřejmě velmi kulhá.) I ostatní hrají velmi dobře. Suma sumárum známkuji třemi hvězdičkami. Ovšem, jak tady podotýká Radek99, v těžce normalizačním roce 1976 jde o nadprůměrný film. Radkovu komentáři také děkuji za některé vynikající postřehy toho, co je na filmu pěkného. Bohužel, ten střed, na kterém by to mělo viset – totiž Meluzínovo nitro – tam prostě chybí. (03.03.2011)

Doktor Meluzin patří k těm, kterými pravidelně vítám svá podzimní odpoledne. Film zachycuje nejen vůni pečených brambor, ale zejména zablácený venkov, kousavé vlněné svetry a lidského doktora Meluzina, který ochraňuje své pacienty před druhými i před sebou samými. Nejde o nikterak vláčilovsky náročný film, ale atmosféra tohohle filmu je zkrátka něco, co mě pokaždé připoutá k obrazovce. (17.09.2013)

Tuhé socialistické drama z prostř.malého městečka s "malými" poměry obyvatelstva... Skvělý hudební doprovod pana Lišky. Kniha pana Říhy více rozkryje z osobního života dr.Meluzina, ale film je dramatičtější a musím uznat, že i přitažlivější zvláště tím nepříliš šťastným koncem, to předloha je prakticky úplně opačného vyústění.. Obé však hodnotím velmi kladně a za poslední dobu je to konečně zase kus té poctivé české literatury minulých let, do které jsem se rád vpravil alespoň na malou neuspěchanou chvilku. (28.07.2008)

Na dobu veselého budování socialismu dost ponurý film. Ale o to věrnější a pravdivější. Doktor Meluzín, nezván a nevítán, si klestí cestu životem na vesnici, která mu měla připomínat šťastné dětství. Jenže vše se změnilo a od dětství ho dělí nejen spousta let, ale také nová doba, tolik odlišná od té dřívější. V tomto filmu je to hodně patrné, proto byl zřejmě také zakázán. (21.12.2013)