Dým bramborové natě

Velmi poklidný film s ponurou a tichou atmosférou. Mistr psychologických dramat Rudolf Hrušínský se tu nesmazatelně zapsal velkým písmem. Právě na něm staví celý příběh a postavu seriozního doktora Meluzína ztvárnil dokonale. Moc se mi líbí tahle venkovská dramata a tohle je jedno z mých oblíbených. Rád se k němu vracím, když je možnost, i když je poněkud skličující a jeho konec není nejšťastnější. 80% (28.02.2011)

Pořád je to nadprůměr, ale cítím tentokrát od Vláčilova filmu menší zklamání. Námět měl rozhodně na víc, než jen na depku z podzimu života, která vede z bláta do louže a od problému vlastního k problémům jiným, které se k vlastnímu problému jen přidají a je to horší než předtím. Ano, takový život bývá a ani to nekritizuji, problém mám s tím, že kromě té depky to ve mě nezanechalo nic. Žádný silnější pocit, žádnou spokojenost z propracovaného psychologického dramatu, ani hlubší smutek, ani nadšení z poctivé filmařské stránky či výkonu herců... Prostě jsem to sledoval, skončilo to, můžu si to odškrtnout a jít dál. A přitom jsem od toho čekal dost, slibně tu vypadalo snad všechno. Mohlo to být nostalgické, mít více rozměrů i pohledů na situace, ale vše se v tom utopilo a časem až ztratilo. A Hrušínský sice hraje skvěle, ale tady se ani nemusel snažit, protože víc jak jednu emoci ukazovat nemusel. Nevím, třeba to docením časem, ale teď to na víc jak tři hvězdy opravdu nevidím. Silné 3* (13.09.2023)

Dnes neprávem trochu opomíjený film, který solitér československého filmu František Vláčil vytvořil v jinak hluchém období let sedmdesátých a jednu ze svých životních rolí tu ztvárnil jiný velikán našeho filmu, v hlavní roli excelující Rudolf Hrušínský. V době, kdy k velkým a nosným tématům nebylo skrze normalizační intelektuální poušť možno ani dohlédnout, natož nějaká realizovat v podobě celovečerního filmu, sáhl František Vláčil k adaptaci knihy ,,režimního" autora Bohumila Říhy (Vláčil však použil k volné adaptaci jen poslední část románu) a výsledek, na svou dobu nesporně šokující, mu nomenklaturní vládci překvapivě povolili realizovat. Stárnoucí a svůj život rekapitulující intelektuál doktor Meluzín tak poprvé v českém potažmo československém filmu přemítá nad tím, zda má či nemá z naší ,,krásné" socialistické vlasti EMIGROVAT!!! (s vědomím ,,schváleného" snímku samozřejmě volí možnost zůstat) Jeho bilancování se svým životem je ale zajímavé i pro dnešního diváka. František Vláčil na kombinaci metafory o podzimu jakožto ekvivalentu konce lidského života a zasazení filmu do až depresivně nostalgické chladné podzimní české krajiny, vymezené z jedné strany venkovským hřbitovem a z druhé neustále se přibližující silniční tepnou-dálnici, vytváří baladické filmové vypravování o ryze lidském ,,bloudění" (odkaz na jiného solitéra českého umění Jaroslava Durycha) od narození ke smrti... ,,Něčeho jsem se dotknul a nevím čeho..." (23.11.2006)

František Vláčil mohl teprve sedm let po trezorové Adelheid natočit další celovečerní snímek. Dým bramborové natě je film, který by se v rukou jiného tvůrce mohl proměnit v normalizační slátaninu, ovšem ve Vláčilově podání vzniklo další výjimečné dílo, které i dnešního diváka může překvapit svou neotřelostí. Tu tvoří kromě Vláčilovy citlivé režie též melancholická kamera Františka Uldricha (za asistence budoucího mistra Vladimíra Smutného) též nádherně smyčcová hudba Zdeňka Lišky, který pokaždé přesně věděl, jakou náladu je nutno v divákovi vyvolat. Velký a nezanedbatelný podíl tu má v neposlední řadě Rudolf Hrušínský, který se po čtyřleté nedobrovolné pauze mohl vrátit na stříbrné plátno a jehož si František Vláčil na tehdejším normalizačním vedení doslova vyvzdoroval. Výjimečný divácký zážitek z neveselé doby. (13.10.2020)

Rozvedeny doktor (bravurni Rudolf Hrusinsky) se stehuje z Prahy vykonavat svoji profesi a pomahat lidem jako obvodni lekar na mensim meste. Slusne vykresleni, jak to chodi na venkove nebo alespon v minulosti fungovalo. Male mesto, vsichni se znaji, vsechno o sobe vi a kriticky se odsuzuji ve sve malickosti. 65% (21.03.2011)