Přirozené světlo

Temný a pomalý film sledující tří dny maďarské jednotky, zejména po padnutí jejího velitele převzaté desátníkem Semetkou, ztraceni v pustém lese kdesi v SSSR za války, zažívají chlad a hlad, hrůzu z partyzánů a vyčerpání. Vše je líčeno v temně hnědých barvách, s chladem, s nepohnutými tvářemi postav. Málo dialogů, některé jsou v místní řeči či dialektu. (24.01.2022)

Neběželo to ani 3 minuty a film mě nebetyčně sral. Artové ambice Nagyho projevované nadužíváním detailu, rozmazaných záběrů a zcela debilní kompozice naprosto podkopávaly celý dojem z filmu. Prostě blbeček s ruční kamerou dostal peníze na válečný film, který co se týká kostýmů a výpravy funguje. Nefunguje ale provedením. Několikaminutový záběr sledování zátylku vojáka (jediný ostrý, vše ostatní rozmazané), je prostě hnus. I ten debilní plakátek vedle popisu je záběr přes rozmazané ucho koně. Jako zpestření OK. Ale nonstop je to nekoukatelné. Po dvaceti minutách beze změny (stylu snímání kamery) jsem měl chuť to prostě vypnout. Pak je tu často druhý extrém. Panoramatický záběr (postava s nadsázkou pár pixelů na obrazovce). Někdo někam jde. Dlouhý záběr minimálně na půl minuty. Nebo stojí a kouká. To že někdo stojí s kouká bez jediného slova je začátek každé scény kde je nějaká nová postava. Opět extrémně dlouho. Neuvěřitelně to prohlubovalo pocit až palčivé nudy. Ve finále mě bylo úplně jedno o čem to je. Kostýmy a výprava fenomenální. Provedení filmu tragédie. (13.10.2022)

Maďaři natočili své Jdi a dívej se a není to jen díky té scéně s hořící stodolou. Darkrobyk to popsal skvěle. Je to pomalu plynoucí drama jehož hrdinou je maďarský četař Ištván. Už od pohledu je zřejmé, že tenhle voják dávno vyhořel. Příkazy plní poslušně, není zbabělý, ale války má evidentně plné zuby. V promoklých ruských lesích plných bažin, močálů, rozbahněných luk a ubohých dřevěných stavení s ještě ubožejšími obyvateli to není žádný med. Nikomu se nedá věřit, voda ve studnách bývá otrávená. V lesích jsou partyzánské skupiny a jeden nikdy neví zda někdo z vesnice s nimi není ve spojení. Když přestalo s létem svítit sluníčko a demoralizovaná Rudá armáda bez důstojníků vybitých čistkami Stalina  se začala vzpamatovávat z prvních drtivých porážek po přepadení jistě si v ruských bahnech a zimě nejeden Árijec říkal v duchu - doprdele co já tu vůbec dělám, proč tu jsem v téhle zemi nikoho uprostřed ničeho? A jestli si to říkali Němci (a že říkali) pak co si teprve říkali asi Maďaři. Z filmu jde na člověka naprostá neútěšnost už jen z počasí a samotného prostředí. Oni navíc věděli, že jsou nevítáni, že jsou okupanté. Kamera zabírá vše hodně z blízka, kameraman si libuje v detailech (tak to mám rád). Ve filmu se moc nemluví krom pár odpovědí na rozkazy hlavní hrdina nemá potřebu už mluvit. Někteří režiséři válečných filmů nepotřebují ukazovat explicitní násilí aby divák pochopil do jak strašného konfliktu se lidstvo navzájem postavilo proti sobě. Některým stačí jen naznačit a o to je to často hutnější. Zde se to myslím povedlo výborně. Dávám za 4 bobule. * * * * (04.02.2022)

Film by mohl nést podtitul: "Z deníčku četaře protipartyzánského oddílu" a přinesl pro mě zajímavý pohled na maďarský podíl ve válce na východní frontě. Tím nechci říct, že by se maďarské jednotky nepodílely na velkých bojích, jen jsem chtěl ocenit fakt, jak se tvůrci nebáli poukázat na fakt, že válečné zločiny nebyly čistě německým monopolem. Vysoce hodnotím to, že se tvůrci neuchýlili k zobrazování explicitního násilí, raději ponechali prostor divákově fantazii a udělali moc dobře. Snímek získal i díky tomu zajímavou atmosféru, kterou ještě podpořilo neustále pochmurné počasí a pověstné bahno. S naprostým klidem bych film ohodnotil čtyřmi hvězdičkami, jedna ale padla za oběť až příliš uměleckému pojetí; u opakujících se, strnulých pohledů do lesa mě po čase jímala nuda. / Poučení: Nohy udržuj vždy v suchu. (28.02.2022)

Veľmi jednoduchý príbeh desiatnika v maďarskej jednotke, slúžiacej pre Wehrmacht (a nie ako je uvedené v tomto obsahu). Ak sa to teda dá nazvať príbehom. Je to skôr akási ukážka pár obyčajných (trochu cynicky povedané) dní. Desiatnik Semetka sa s touto vojnou nestotožňuje, počúva rozkazy ale len nerád ich vykonáva a tým som asi aj prezradil celý dej, lebo nič iného sa tu vlastne neudeje. Kamera sa celý čas zameriava na tváre bez slov a teda na pocity ľudí. Tí sú poväčšine ako z kameňa, chuť k životu ich už dávno prešla a napríklad v stodole čakajú na smrť ako keby čakali na doktora niekde v čakárni. Celé také bezduché až depresívne, no mne to nepripadalo vôbec autentické (ako Jdi a dívej se!). No neviem či tomu dať lepšie dva alebo slabšie tri.. (12.02.2022)