Terezie Brzková

Terezie Brzková se narodila 11. ledna 1875 v Kolíně pod dívčím jménem Terezie Jelínková do velké rozvětvené herecké rodiny.

Téměř všichni rodinní příslušníci byli herci: otec Vilém Karel Jelínek, matka Anna Jelínková, manželé Jan Brzek a Václav Zejfert, sestry Marie Spurná, Hana Jelínková – Vojtová (1871 – 1933) a Otylie Beníšková (1882 – 1967), synovec Karel Beníško (1908 – 1975), nevlastní neteř Hermína Vojtová (1890 – 1976) a synovci Jaroslav Vojta (1888 – 1970) a Adolf Vojta – Jurný (1893 – 1957).

Podobně jako rodina, také Terezie Brzková se začala věnovat jevištní prácí již od dětství v divadelní společnosti rodičů. Zezačátku byla herečkou divadelních kočovných společností. Prošla společností K. Kaňkovského (1895 – 1898), J. Drobného (1898 – 1901) a F. Zöllnera (1901 – 1906).

Poté kamenným pardubickým Východočeském divadlem (1906 – 1907), plzeňským divadlem (1907 – 1914), za první světové války dokonce pražským Národním divadlem (1914 – 1919), společností svého druhého manžela Václava Zejferta (1919 – 1927), znova Plzní (1927 – 1939). Těsně před okupací odešla na odpočinek, ale dále hostovala na různých scénách (např. 1943 – 1950 Národní divadlo v Praze).

Terezii Brzkové byly na začátku kariéry dobrými učitelkami a vzory sestry a herečka Marie Ryšavá. Herectví se učila u svého otce a režiséra Viléma Spurného. Začínala jako realistka, ale zkoušela také jiné herecké styly (př. niterná senzitivnost u rámce symbolické typizace).

Brzková dozrála ve velkou dramatickou herečku. Veliké a impozantní hrdinky a ženy z lidu vyvrcholily matkami a babičkami. Role ztvárňovala promyšleností a lyričností projevu, životností postav, mimickými prostředky, kultivovaností hlasu, ohnivými výkony, schválně se vyhýbání zbytečné teatrálnosti a humorem.

Na scéně Národního divadla předvedla skvělé realistické výkony (Runa v „Radúzovi a Mahuleně", vesničanka Černá: „Směry života", bába v „Lucerně", babička v „Babičce", Maryšina babička v „Maryše" a Husova matka „Jan Hus").

Film, ke kterému se dostala a plně věnovala přesně po odchodu na odpočinek, ji přinesl nevídanou popularitu pro hluboké lidství, češství, moudrost, laskavost a opravdovost. Na doporučení Eduarda Kohouta ji Otakar Vávra poprvé obsadil do filmu.

Spolu s Leopoldou Dostalovou a Růženou Naskovou v dramatu KOUZELNÝ DŮM (1939) hrála trojici starých sester, ze kterých právě Anna Balvínová Terezie Brzkové, i když je částečně nedoslýchavá a zcela odtržená od reality, vyzní nejvíce lidsky a přirozeně.

Záhy od Františka Čápa, kterému Brzkovou doporučila Růžena Nasková, získala životní roli, která ji navždy proslavila a vtiskla do srdcí všech filmových diváků a do dějin české kinematografie: po Ludmile Innemannové a před Jarmilou Kurandovou byla legendární babičkou Magdalenou Novotnou ve filmu podle románu Boženy Němcové BABIČKA (1940).

V této roli diváky ve válečných dobách nejvíce posilovala a její závěrečný předsmrtný rozhovor s mladou Barunkou (Nataša Tanská), později slavná spisovatelka Božena Němcová, se stal národním manifestem, nejlepší scénou filmu a všem vehnala slzy do očí. O dva roky později dostala ještě jednu příležitost k vytvoření veliké dramatické role.

Martin Frič si pro ni připravil hrdinskou roli odvážné a statečné Barbory Hlavsové v dramatu BARBORA HLAVSOVÁ (1942). Její venkovská žena musí snášet sebevraždu svého syna (František Smolík) a splácet jeho veliké dluhy, na které je sama, protože ji namyšlená snacha (Jiřina Štěpničková) a vnuk (Rudolf Hrušínský) opustili...

Protektorátní a znárodněná kinematografie ji už přivedly pouze malé a často epizodní roličky stařenek: hospodyně (POSLEDNÍ PODSKALÁK, TANEČNICE), matka (SKALNÍ PLEMENO), babička (MLHY NA BLATECH), hypochondrická hraběnka (POČESTNÉ PANÍ PARDUBICKÉ), Magdaléna (KLUCI NA ŘECE), Srbková (ULOUPENÁ HRANICE), Háta (ALENA), Stachová (NÁVRAT DOMŮ), Kolmistrová (VSTANOU NOVÍ BOJOVNÍCI), mlynářka (PYŠNÁ PRINCEZNA), kouzelná babička (BYL JEDNOU JEDEN KRÁL...), stařenka (PAST, JAN ŽIŽKA, PROTI VŠEM a PRINCEZNA SE ZLATOU HVĚZDOU).

Režisér Martin Frič ji složil hold středometrážním střihovým medailonem ZASLOUŽILÁ UMĚLKYNĚ TEREZIE BRZKOVÁ (1961). Spolupracovala rovněž s rozhlasem (tř. „Maloměšťáci").

Roku 1955 dostala titul Zasloužilé umělkyně a v roce 1965 Pamětní medaili k 20. výročí zestátnění ČSF. Se sestrami (i Otylie Beníšková) je zachycena v monografii Josefa Knapa „Čtyři herečky" (1967). Terezie Brzková zemřela 19. listopadu 1966 v Praze ve věku úctyhodných 91 let.

Jaroslav "krib" Lopour