Jean Marais

Když Jean Marais zemřel, Jaques Chirac prohlásil: "Mnoho Francouzů ztratilo něco ze svých snů a svého mládí.“

Jean Marais, jeden z nejznámějších a nejuznávanějších francouzských herců se narodil na severu Francie v malém domku poblíž městečka Cherbourg. Žil pouze se svou matkou, která byla velmi citlivá a velmi Jeana milovala. Byla to krásná žena, díky čemuž měl malý Jean celou řadu "strýčků“. Trpěla však i neduhem zvaným kleptománie. "Moje matka v pravém smyslu Cherbourg šokovala, říkali jí Pařížanka,“ vyprávěl Jean Marais kdysi v jednom rozhovoru. "Provokovala svým způsobem líčení obličeje, svými šaty podle poslední módy, vysokými podpatky, parfémy, téměř vyprovokovala skandál.

Marais později v jednom rozhovoru popsal její vztah k němu na této situaci: "Mezi léty 1914 až 1918 jsem prodělal snad všechny nemoci, které může dítě dostat: černý kašel, zarděnky, spálu, zánět středního ucha, bronchitidu a navíc k tomu všemu i španělskou chřipku. Říkalo se jí "španělská“, aby se nemuselo vyslovovat šokující slovo "mor“, které by jistě celou populaci vyděsilo. Lékaři mne už odepsali: dali mi před ústa malé zrcátko, aby bylo vidět, jestli ještě dýchám. Má matka vyžadovala nějakou injekci. "To by ho zabilo,“ domlouval jí lékař. "Jestli má umřít“, řekla matka, "dám mu injekci klidně sama.“ Vynutila si předpis, který jí lékař po chvíli napsal, a matka mi dala injekci. Vzala na sebe veškerou zodpovědnost. Horečka klesla náhle z 41 na 36. "Zabila jsem ho,“ vykřikla matka v slzách. "Nikoliv, zachránila jste ho,“ odpověděl lékař...

I když si jako malý oblíbil Marais spíše hraní s panenkami, na střední škole v Saint-Germain se už vydával za drsňáka a nic mu nebylo svaté. Jednou se dokonce převlékl do ženských šatů a přímo na ulici "balil“ svého profesora. Ani ve škole mu to moc nešlo a stejně jako třeba Louis de Funes i on musel několikrát přestoupit na jinou školu právě kvůli prospěchu.

Nakonec si na živobytí musel vydělávat v továrně na rádia nebo jako pomocník ve fotografickém ateliéru. V té době už také rozesílal své fotografie filmovým producentům a plně toužil stát se filmovou hvězdou. Také se několikrát marně pokoušel dostat na konzervatoř. Jeho čas měl však teprve přijít a on byl tolik nedočkavý...

Debutoval v roce 1943 ve filmu VĚČNÝ NÁVRAT, kde dostal roli na doporučení významného francouzského dramatika, básníka, malíře a režiséra Jeana Cocteau (1889 - 1963). Jejich setkání roku 1937 byl pro oba velký zlom a hlavně životní láska. Začala snad nejslavnější mužská romance filmových dějin. Marais o tomto homosexuálním vztahu, který léta tajil, však v závěru svého života psal i mluvil velice otevřeně. Dokonce vydal knihu Příběhy mého života, kde popisuje, jak jej básník náhle zavolal k sobě domů: "Cocteau kouřil opium. Vypadal stejně zoufale jako já. Spustil ruce podél těla a zopakoval – Je to katastrofa Jsem do vás zamilovaný“ Působivé byly i dopisy, ve kterých mu Cocteau vyznává svou horoucí lásku.

Většinu snímků, v nichž Jean Marais ztělesnil hlavního hrdinu, jsme u nás viděli. Po VĚČNÉM NÁVRATU přišla poválečná KRÁSKA A ZVÍŘE, KOŽENÁ MASKA, v roce 1955 exceloval ve výpravném snímku HRABĚ MONTE CHRISTO, dále HRBÁČ, DEJ SI POZOR LA TOURE!, KAPITÁN FRACASSE, kde se objevil i Gerárd Barray a mladý Philippe Noiret, VE SLUŽBÁCH KRÁLE, TAJNOSTI PAŘÍŽE, KOŽENÁ MASKA a další... V polovině šedesátých let se Marais sešel s Louisem de Funesem a Mylene Demongeot a společně pod taktovkou Andreho Hunnebleho dali dohromady kultovní akční komedii o jednom nepolapitelném zloduchovi jménem FANTOMAS. Během šesti let natočili ještě další dvě pokračování a i když se Marais s Funesem nesnášeli a během natáčení spolu téměř nepromluvili, skvěle se na plátně doplňovali a dodali filmu patřičné grády.

V posledních letech svého života žil v jihofrancouzském městečku Vallauris nedaleko Cannes. Věnoval se nejen divadlu a občasnému filmování, ale také malování, keramice a sochařství. Jeho posledním filmem byla SVŮDNÁ KRÁSA, kde si zahrála Liv Tyler a Jeremy Irons. Krátce před svou smrtí měl hrát Prospera ve Shakespearově Bouři, ale turné se nemohl zúčastnit kvůli vleklému zánětu podhrudnice. Zemřel 8. listopadu 1998, těsně před svými pětaosmdesátými narozeninami.

Robert Rohál