Michelangelo Antonioni

Klasický představitel staré školy a legenda režisérského řemesla Michelangelo Antonioni se narodil ve Ferraře, městě na jihu Itálie. K filmu poprvé přičichl jako vysokoškolák na Univerzitě v Boloni, kde pro časopis Cinema pracoval jako divadelní a filmový kritik. Později začal navštěvovat hodiny na filmové škole Centro Sperimentale.

Antonioni se poprvé do filmu samotného angažoval jako scénárista a pomocný režisér na začátku 40. let, které pro Italskou kinematografii znamenaly nástup neorealismu. Neorealismus je patrný i v jeho krátkomentrážně-dokumentaristické tvorbě, které se věnoval po celá 40. léta. Od neorealismu se odkonil až na začátku 50. let, ve svých 38 letech, ve filmu Cronaca di ne capsle (Příběh milostné aféry, 1950).

Ve svých filmech využíval zejména profesionální herce střední třídy, jejímž prostřednictvím zobrazoval charaktery, kde kladl důraz na osobní a psychologickou stránku, tu sociální mnohdy zatlačoval do pozadí. Po Cronaca di ne capsle následovaly v 50.letech další filmy, k nejlepším z nich patřili jistě Le Amiche (1955) a Il grido (Poprask, 1955). Ovšem opravdový průlom a zařazení do mezinárodního povědomí si získal až začátkem 60. let, kdy natočil své mistrovské dílo L'Avventura (Dobrodružství, 1960). Perličkou k tomuto filmu může být fakt, že na své premiéře na MFF v Cannes byl kritikou přijat bídně, prý kvůli velmi pomalému tempu. Navzdory těmto záporným reakcím se zanedlouho stal favoritem kritiků díky dvou pokračováním Dobrodružství (Dobrodružství byla jen první část předem plánované trilogie) Noc (1961) a Zatmění (1962).

Po prvním barevném filmu Červená pustina (1964) se rozhodl své filmy natáčet v zahraničí. A hned první film byla trefa do černého, Zvětšenina (1966), natočená v Británii, se stala kultem a enormním komerčním úspěchem, který Antonioni už nikdy nedokázal zopakovat. Po Zvětšenině natáčel filmy v Americe (Zabriskie point, 1970), v Africe a Anglii (Povolání: Reportér s Jackem Nicholsonem, 1975). Prozatím poslední jeho film je povídkový Eros, kde režíruje i v neuvěřitelných dvaadevadesáti letech. V roce 1995 obdržel Oscara za celoživotní dílo.

svata "brando" kozubík