Kronika jedné lásky

Skvělí herci, perfektní hudba, krásná kamera a kvalitní scénář, toť ve zkratce hlavní přednosti tohoto výtečného filmu. Doba vzniku je z něj sice hodně znát a z počátku mi to přišlo poněkud nezáživné, ale ke konci už mě to hodně bavilo a závěr mě vyloženě nadchnul. Lucia Bosé je zde (mj. zásluhou úchvatných kostýmů) velmi oslňující, a dodává filmu podobný punc elegance a správného filmového retra, jako kupříkladu Delphine Seyrig v mém oblíbeném snímku LONI V MARIENBADU. Ne nutně tak chladný film, jak by se mohlo zdát, jehož zhlédnutí pro mě bylo určitě obohacující. Zbytek velmi dobrých postřehů je již vyjádřen v komentářích přede mnou. (19.06.2017)

Italský film o tom, jak to může dopadnout, když nevěříte vlastní ženě a pošlete na ni detektiva. Celé je to podáno tak nějak bez výrazného nápadu, je to vyhrocené v podstatě jen dialogy, kterých je tu strašně moc a které jsou italsky přehnané a teatrální. Herecky mi to nepřišlo nějak moc uhrančivé, spíše průměrné. (18.10.2016)

Zklamání. Nekonečně banální dialogy (Oh, celý život chci být jen s tebou, teď už to vím! Oh, ale co pro to musíme udělat?! Oh!) a nekonečně ohraný příběh. Postrádá to větší energii i náboj, prostě to jen plyne a plyne, zcela standardně. Ještě že jde o debut. Ze začátku mě to vážně nalákalo. Pohazování fotek, nohy míjející se za oknem - čekal jsem alespoň formální hravost. Ta ale v průběhu kamsi mizí. Maličko to zachraňuje až konec, který snad naznačuje, že něco z toho, co mi vadí, mělo získat ironickou pointu. Pro mě je to ale "příliš málo, příliš pozdě". (24.11.2012)

Zaujímavý námet hovorí o stretnutí dávnej lásky, ktorí nemajú čisté svedomie z minulosti. Psychologický aspekt je dobrý a síce je záver očakávaný už od polovice filmu, bol som spokojný. Celovečerný debut Michelangela Antonioniho však nemá v sebe toľko motívov, aby bol naťahovaný a strácal údernosť, čo je veľká škoda. (06.02.2017)

Přepsáno v červnu 2018. Kronika jedné lásky je povedený hraný filmový debut Michelangela Antonioniho. Hlavním bodem je lidské svědomí a pocit vlastního provinění. Nespatřuji zde tělesnou posedlost a chtíč, ale strach a hledání bezpečného útočiště před sebou samým, pochybujícím svědomím, vnitřní úzkostí a osamělostí. Nejsilnější je atmosféra ve stísněnosti, jež pomalu rozežírá intimní světy a zanechává zvětšující se pocit prázdnoty. Sociální a třídní těžkosti nehrají zásadní roli, jsou jen uvozující kulisou doby příběhu. Styl vyprávění je postaven na napětí a postupném odkrývání tajemství minulosti, pozoruje se dvojice a jejich psychologický vývoj niterních pocitů, jež zasahují i do světa vnějšího. Hlavní postavou balady pocitu provinění je Paola Molon Fontana (pohledná Lucia Bosé), manželka bohatého továrníka. Blahobyt bez existenčních starostí, stereotypní únava, možnosti a probuzená drásavá minulost jsou rozhodující pro startovní výstřel běhu ódy života. Na jeden pocit vlastní viny se přidávají další a další, motivací je strach z odhalení hříchu a bolesti. V zoufalství a přesvědčení vlastního pochybení je počátkem spřádání plánu, ale osud má odlišné představy. Hlavní mužskou postavou je Guido Garroni (zajímavý Massimo Girotti), Paolin velmi blízký přítel ze studentských dob. I jeho vnitřní svět je zasažen pocitem viny, i on touží po záchraně a bezpečí. Minulost se vrací s celou parádou nezvratného rozkladu. Vyřešení spadne z nebe, přání se stalo otcem myšlenky, uvolnění a záchrana ovšem nenastává. Z dalších rolí: Paolin zvědavý manžel a milánský průmyslník Enrico Fontana (Ferdinando Sarmi), svědomitý soukromý detektiv Carloni (Gino Rossi), či Guidova a Paolina společná známá z doby mládí Matilde Galvani (Vittoria Mondello). Kronika jedné lásky je prostoupena noirovou těžkostí duše, psychologické tápání sebou táhne i tělesnou stránku. Kronika jedné lásky je o pocitu vlastní viny a hledání bezpečného úkrytu vlastní duši. Je o osamělosti a životním rozčarování, nehledě na třídní postavení. (08.05.2009)