"Hoši od gestapa, vy tu klidně spíte, vy se odtud domů nikdy nevrátíte. Nevrátíte vy se nikdy domů zpátky, budou pro vás plakat otcové i matky. Zůstanete tady jako bídné trety, budou pro vás plakat Gertudy i Grety..."
Karel Hašler se narodil v dělnické rodině. Oba jeho rodiče pracovali ve smíchovských sklárnách. Původně se na popud otce vyučil rukavičkářem, ale v tomto řemesle nespatřoval svou budoucnost a velmi brzy (nedlouho po získání výučního listu) utekl k divadlu. Nejdřív vystupoval v kočovných divadelních společnostech Choděry a Dobrovolného, 1901 v Brně a o rok později v Lublani. 1903 - 1915 byl členem Národního divadla, zároveň účinkoval v různých kabaretech a varieté (Lucerna, Rokoko). Po vzniku ČSR Lucernu několik let vedl a založil v Praze velkou revue po vzoru pařížských, která však měla jen dočasný úspěch.
Písničky začal skládat již před první válkou pod vlivem svého švagra Rudolfa Frimla. Jeho písně se rychle staly velmi populárními nejen pro výrazný patriotický obsah a lásku k Praze, ale také kvůli krásným melodiím a velmi často štiplavému obsahu na úkor politiků. V tomto duchu pokračoval i po vzniku nové republiky. Mnohdy mu prý stačil jeden den, aby o nějakém dalším skandálu složil a nazpíval novou píseň a brzy si ji zpívala celá Praha. Popularita jeho písní stoupala zároveň s tím, jak se ze západu blížila hrozba nacistické okupace a války. Postupně se stával stejně významným a známým kabaretiérem, jako byl tehdy třeba Vlasta Burian nebo Ferenc Futurista. Jeho populárita a velké úspěchy samozřejmě vedly k bohémskému stylu života, který se nelíbil jeho manželce Zdeně. Hádali se o výchovu synů (Karel a Gino, kteří oba později odjeli do USA). Od třicátých let žijí odděleně.
S filmem přišel do styku již během první války (ČESKÉ HRADY A ZÁMKY, krátké entrée pro hru Pán bez kvartýru - 1915, AHASVER o poslušném manželovi exaltované malířky Kvapilové v podání R. Naskové - 1915). Největšího uměleckého filmového úspěchu dosáhl dvěma rolemi taktéž v němém filmu. Doktor Uher v BATALIONU a varhaník ve Fričově VARHANÍKU U SV. VÍTA. Obě patří k největším kreacím českého němého filmu a kritika je tehdy srovnávala s umělci mezinárodního kalibru.
S nástupem zvukového filmu se vrhl na tvorbu filmové hudby a písniček. Hned první český zvukový film TONKA ŠIBENICE (1930) byl uveden dvěma jeho písničkami - Hradčany krásné a Když v Praze padá první sníh. Roku 1932 hrál v Innemannově filmu PÍSNIČKÁŘ, který sám napsal a zároveň je jeho biografií. Odtud pochází mimo jiné jeho nejznámější šlágr Ta naše písnička česká. V následujících letech vytvořil na dvacet filmových rolí, z nichž za zmínku stojí hlavně Josef Dobrovský ve filmu ZA RANNÍCH ČERVÁNKŮ (1934). Objevil se třeba v MATCE KRÁČMERCE s Antonií Nedošínskou, AŤ ŽIJE NEBOŽTÍK (1935) s Hugo Haasem, HORDUBALECH (1937), ŠVANDOVI DUDÁKOVI (1937), BABIČCE (1940), PANTÁTOVI BEZOUŠKOVI (1941), ROZTOMILÉM ČLOVĚKU (1941) s Oldřichem Novým a Natašou Gollovou.
Za druhé světové války pořádal pro lidi písňové večery burcující protiněmecké pocity a odpor proti okupantům. Opět se vrátil k svému starému parodování politiky skrze písničky. Ale Gestapo to nenechalo jen tak být. Přijeli si pro něj na natáčení exteriérů pro film MĚSTEČKO NA DLANI (1942), tři dny ho vyslýchali a pak ho propustili s tím, aby přestal brojit. Ale nepřestal a dál zpíval písničky o tom, jak "nacisti dopadnou na čumák". Za několik dní, 2. září 1941, si pro něj přišli podruhé a opět na natáčení exteriérů MĚSTEČKA NA DLANI. Tentokrát jej však již nepropustili. Po mnoha krutých výsleších byl v půlce října odvezen do koncentračního tábora Mauthausen, kde v prosinci na následky zkopání na schodech zemřel. Podle jiné verze ho přivázali k umyvadlu v mučírně a tak dlouho polévali studenou vodou až umřel.
Z jeho písniček se jich mnoho zachovalo i do dnešních dnů, za všechny například "Po starých zámeckých schodech", "Kampak na nás, bolševici", "Pětatřicátníci", "Dopis ze zákopů", "Čí je Praha? Naše!", "Ta naše písnička česká" a mnoho dalších. Uvádí se, že napsal až tři sta písniček.
Toto je prý jeho poslední píseň, kterou složil ještě v koncentráku: "Hlava mi klesá uprostřed boje, dech poslední patří jen vám, vy Čechy krásné, vy Čechy krásné; ty Praho moje! Budete žít, já umírám..."
J "monolog" D
