Sergio Martino

Žánrový chameleón Sergio Martino se narodil v předvečer druhé světové války do rodiny s filmařskými kořeny, jeho dědečkem byl italský režisér Gennaro Righelli. Martino během své více jak padesátileté kariéry proslul jako velmi plodný tvůrce, jehož hájemstvím byla především pokleslá zábava, kde se ovšem přesto nezapřel jeho nesporný talent. Martino měl opravdu rád změnu a v průběhu své kariéry vystřídal širokou paletu filmových žánrů a povedlo se mu nesmazatelně zapsat v italské kinematografii 70. a 80. let.

"Moje filmy jsou jako limonáda – šumivé, nekomplikované produkty pro masovou konzumaci. Limonáda samozřejmě nemá prestiž šampaňského, ale si jí dám vždy mnohem radši, než ono ředěné víno."

Martino přičichl ke světu filmu již koncem padesátých let, kdy začal pracovat jako asistent svému bratru, plodnému producentovi, scénáristovi a svátečnímu režisérovi Lucianovi. V roce 1959 se také objevil jako herec v rané komedii dalšího italského režisérského matadora Sergia Corbucciho I RAGAZZI DEI PARIOLI. Martino však své místo na „place“ přeci jen viděl spíše na režisérské stoličce. V roce 1963 se poprvé uplatnil na pozici pomocného režiséra u gotického snímku IL DEMONIO, který jeho bratr Luciano produkoval a podílel se na scénáři. Ve stejný rok už asistoval i praotci italského hororu Mariu Bavovi u jeho kousku THE WHIP AND THE BODY, který s předcházejícím snímkem spojoval opět bratr Luciano na pozici jednoho ze scénáristů a uhrančivá Daliah Lavi v hlavní roli. V roce 1964 ještě jednou sbírá Martino zkušenosti na této pozici, a sice v klasické sandálové produkci své doby ERCOLE CONTRO ROMA. Je třeba také podotknout, že Julian Barry, Martin Dolman, Serge Martin, Christian Plummer či George Raminto, jak si Martino v průběhu své kariéry také říkal, byl rovněž plodným scénáristou, když se podílel na více jako čtyřiceti realizovaných scénářích, a to nejen u filmů, které režíroval.

"Jako režisér mám rád změnu, zkusil jsem vytvořit všechny druhy filmů."

V roce 1969 se dostal ke své první režisérské práci, a sice u pseudodokumentu MILLE PECCATI... NESSUNA VIRTÚ známějšího pod pozdějším lákavějším videodistribučním názvem MONDO SEX. Film se nesl v duchu v Itálii tehdy velmi populárních tzv. „Mondo filmů“, šokujících exploatačních mnohdy rádoby vědeckých dokumentů zobrazujících především sex, násilí a různé bizarnosti. V roce 1970 spatřily světlo světa ještě další dva Martinovi příspěvky k tomuto žánru, tentokrát se věnující Americe a její zkaženosti. Ve stejném roce se také naštěstí již prosadil u klasického filmu, když se jednalo o dnes již zapomenutý spaghetti western ARIZONA SI SCATENÓ... E LI FECE FUORI TUTTI. O pouhý rok později již Sergio Martino vtrhává jako velká voda do zcela jiného žánru, který je jeden ze symbolů italské kinematografie 70. let, a sice mysteriózní hypnotické krimi thrillery vážně koketující s hororem a erotikou známé jako „giallo“. Vzhledem k včasnosti Martinova příspěvku a také jeho širokému uznání jej můžeme považovat za jednoho z průkopníků žánru, u jehož kořenů stál v polovině 60. let Mario Bava. THE STRANGE VICE OF MRS. WARDH je pojmem dodnes, Martino v něm navíc objevil svou budoucí múzu Edwige Fenech, jež byla v 70. letech provdána za jeho bratra Luciana. Během následujících dvou let stihl Martino vychrlit další čtyři giallo filmy (dva opět s Fenech), kterými se nesmazatelně zapsal do srdcí fanoušků žánru, přičemž posledním příspěvkem bylo v roce 1973 proslulé TORSO.

Byť Martino uchopoval daný žánr velmi volně a po svém, přeci jen mu byl píseček gialla brzy těsný a začal se věnovat filmařině na plné obrátky, když jen během 70. let stihl vytvořit více jak dvacet snímků. A nebránil se skutečně ničemu, od klasických sedmdesátkových komedií s větší či menší dávkou lechtivosti (opět několik dalších spoluprací s Edwige Fenech, např. i u nás uvedený CUKR, MED A FEFERONKA), přes drsné italské kriminálky známé jako poliziotteschi (THE VIOLENT PROFESSIONALS, THE GAMBLING CITY), western (MANNAJA) či různé hrátky v džungli, ať už s tehdy oblíbenými kanibaly (KANIBALOVÉ 2), běsnící zvířenou (ŘEKA VELKÉHO KROKODÝLA) či dobrodružnou fantastikou (ISLAND OF THE FISMEN).

Nastávající dekáda sice pro Martina znamená jistý ústup ze slávy, ale na jeho tvůrčím tempu se nic nemění. Ke stávajícím žánrovým filmům doplňuje své portfolio o akční kusy (např. i u nás uvedený SOUPEŘ), válečné filmy (CASABLANCA EXPRESS) a akční sci-fi z nichž nelze nezmínit terminátorskou variaci PACO - STROJ SMRTI a post-apokalyptický špektákl OHNIVÝ BLESK. Poprvé také Martino začíná pracovat pro televizi, kde si odbyl premiéru jako režisér několika dílů krimi seriálu KAPITÁN MAFFEI z roku 1985. Nástupem devadesátých let definitivně skončila zlatá éra italského brakového filmu a znamenala také více či méně natahovaný konec kariéry pro jeho tvůrce. Martino však narozdíl od mnoha jiných souputníků našel poměrně komfortní azyl v italské televizi, kde pravidelně usedal na režisérskou stoličku až do poloviny první dekády nového milénia. Na počátku devadesátých let ještě stihl vypustit i u nás uvedené erotické thrillery ÚSMĚV LIŠKY a MRCHA, načež se s netelevizní produkcí nadlouho rozloučil pozdním příspěvkem ke giallu MOZART É UN ASSASSINO z roku 1999. Zatím posledním filmem tohoto velikána pulpové kinematografie je pokračování jeho vlastní komedie z fotbalového prostředí L´ ALLENATORE NEL PALLONE 2 z roku 2008.

Josef "J.Connor" K