POMO

Mnozí kamarádi a známí nechápou, jak můžu mít rád horory. Proč se dobrovolně vystavuji něčemu podle nich negativnímu, z čeho je mi úzko a po čem se bojím. Marně se jim snažím vysvětlit, že horory pro mě nejsou negativní, necítím se po nich úzko a že jsem z nich maximálně trochu “rozcitlivělej”, co ale platí ještě více o kvalitních dramatech, na které koukají i oni. Snažím se jim vysvětlit, že horor je žánrová zábava, postavená na umu režiséra hrát si s divákem, s jeho emocemi a současně s filmařskou formou, která u nich vyžaduje daleko větší inovaci než u těch nejkvalitnějších vztahových dramat. Hororů můžu vidět pět za den a třicet za filmový festival. O to víc mě baví a jsem po nich o to více hladový. Protože chci pobývat ve fantaskním světě neomezené představivosti jejich tvůrců, které se co do rozmanitosti může rovnat pouze žánr sci-fi. ____ Co ale je pro mě horor ve stejném smyslu slova, jak ho vnímají všichni ti nechápající odpůrci žánrového hororu, jsou věci jako tahle minisérie. Vystavěné nikoliv na fantazii kreativních nadšeneckých filmařů, ale na reálném podkladu dokumentaristicky odkrývající nepochopitelnou anomálii, škodný element našeho světa zosobňující ultimátní hnus a zlo. Věci jako tento seriál mi stačí vidět jednou za rok. Předtím to byl maďarský film Saulův syn. Taky reflektující realitu a taky paradoxně bez přívlastku “horor” mezi jeho oficiálními žánry.

Psychologická studie chování a vnímání světa třemi dospívajícími sourozenci, kterým jejich rodiče nikdy nedovolili opustit ohrazený pozemek rodinného baráku. Nevědomí, pospolitost, incestní sexualita, animálnost. A zvrácený úmysl rodičů ochránit tímto způsobem své děti před “zlým světem”. Úmysl, který se zákonitě musí vymknout z kontroly. Yorgos je psychologické zvíře s naprosto jedinečným, až vědeckým přístupem ke psaní a režii krajních témat, které ho evidentně neskutečně baví. Uzavřením svého experimentu - posledním záběrem filmu - plánovaně nasírá diváka, zvedá vlnu diskuzí a takřka cíleně přebírá jednu z cen v Cannes. Mazané.

Druhý díl série sice postrádá unikátní temnou atmosféru a tíhu prokletí, které natolik zvedají čtyřku, ale rozvržením postav a jejích konáním baví dostatečně. On vůbec scenáristický nápad poštvat hordu templářských lebkounů na koních do uzavřeného náměstí plného bavících sa a tančících lidí je cool. Náznaky trashové filmařiny v jednotlivostech tomu samozřejmě nechybí, ale jako celek to má opět hlavu, patu i naplněnej koncept.

Logiku tady nehledat. Pak je z toho atmosférický, spomalenými záběry na zombie-rytíře na koních a temnou hudbou s démonickými chorály takřka hypnotický hororový zážitek. Dějově se posunující kupředu tak, aby ani na chvíli nenudil. Rozkrývání tajemství zakletého pobřežního městečka je průběžné a v krátkých větách. A právě jeho tíha je hlavním motorem filmu. Spolu se skvělými (i na dnešní dobu!) maskami démonických “nazgulů” a působivě komponovanou ponurou výpravou. Samozřejmě, jistou dávku naivity to má. Ale není to ani náznakem směšné.

Oni to scenáristi s motivem dvousečnosti “splnění jakéhokoliv přání” mysleli dobře. Šlo na něm vystavět myšlenkově hutný příběh. Nevadilo mi ani čekat 80 minut na první akční scénu po té úvodní. Když je se na co koukat a je to hezky hollywoodsky zpracované (čehož jsme v roce 2020 mělo poskromnu), rád si počkám. Jenomže jako poměrně dlouhý celek je WW84 dramaturgicky roztěkaná, někdy zbytečně pomalá a jindy příliš rychlá, a hlavně ve zpracování onoho námětu až sebeparodicky naivní. Třetí - hodně guilty pleasure hvězdu - dávám jenom pro moji slabost ke Gal Gadot, kterou mám jako Wonder Woman ještě raději než nejoblíbenějšího Avengera. A za Zimmera, který je zde na (dalším) vrcholu. Úžas a nádhera, jedu ho teď každý den a některé tracky 2-3 krát za sebou.

Postavy námořníků mohli být rozpracované i jinak než jen klišoidně rodinnými vazbami na manželky a děti, ale admirálové nad vodou to různorodějšími motivacemi a politickým zázemím bohatě kompenzují. Colinu Firthovi sedí jeho charakterní kapitán stejně dobře jako Tomu Hanksovi. Nemluvě o komoušském sovětském admirálovi Maxu von Sidowovi, ze které jde až husí kůže. Vůbec casting je zde velice vydařený, doteď jsem si neuvědomoval, jak “ruské tváře” mají Schoenaerts a Seydouxová. Co ale na filmu oceňuji nejvíce, je tematická vyváženost a komplexnost. Do stejné míry jako je Kursk o tragédii mužů pod vodou, je taky o politickém konfliktu nad vodou, o absurdnosti sovětského přístupu k události. O prohnilém systému, který kvůli falešným ideím zradil vlastné lidi. Druhý Chernobyl po čtrnácti letech. Lemování příběhu malým chlapcem, synem jednoho z námořníků ponorky, a jeho pochopení situace a reakce na ní, filmu dodává klíčovou hodnotu.

Námětem i filmařsky jednoduché, nízkorozpočtové, přesto vizuálně dobře vypadající a hlavně strašidelné. Alespoň tedy ve vyvcholení. Všechno před ním bude nejspíš pro mnohé diváky plytká vata o uzavřené emo teenejdžerce s nedotaženými lekačkami. Pravda, námět by vystačil na jednu z třech povídek celovečeráku. U mně ale přesto atmosférická spokojenost. Kdo je trpělivý, má rád lesy a hodně temné příběhy, a bojí se rád a chce se bát, dostane svoje.

Kalifornský pobřežní rental snů, který baví vzbuzováním zvědavosti co, jak a v jak velký průser se v něm zvrtne. Thrillerově dobře vymyšlený a psychologicky vystavěný ve vztazích mezi postavami. Vyústění v horor tušíte, přejete si ho a nebudete sklamáni. Jen jeho dovysvětlení mohlo být pointově nápaditější. V kontrastu s předešlou scenáristickou obratností působí trochu banálně.

Malá, ale ucházející sektařská trhillerovka se solidní klaustrofobickou i paranoidní atmosférou bezmoci. Přece jenom tedy existují i horší společenství vlastníků, než s jakými mám zkušenosti.

Závěr má srdce, ale všechno před ním je bohužel dějově řídké a lehce naivní v očekávání, že diváky čímkoliv osloví. Z dvou napínavých scén jedna vykrádá Gravitaci a druhá je okoukaná. Jako skoro všechno ve filmu. Vyčnívá pouze zajímavé pojetí krve z beztížovém prostoru a interiérový dizajn lodě jako z luxusního bytu futuristického návrháře. Přesně mezi dvěmi a třemi hvězdami.