POMO

Námětem i filmařsky jednoduché, nízkorozpočtové, přesto vizuálně dobře vypadající a hlavně strašidelné. Alespoň tedy ve vyvcholení. Všechno před ním bude nejspíš pro mnohé diváky plytká vata o uzavřené emo teenejdžerce s nedotaženými lekačkami. Pravda, námět by vystačil na jednu z třech povídek celovečeráku. U mně ale přesto atmosférická spokojenost. Kdo je trpělivý, má rád lesy a hodně temné příběhy, a bojí se rád a chce se bát, dostane svoje.

Kalifornský pobřežní rental snů, který baví vzbuzováním zvědavosti co, jak a v jak velký průser se v něm zvrtne. Thrillerově dobře vymyšlený a psychologicky vystavěný ve vztazích mezi postavami. Vyústění v horor tušíte, přejete si ho a nebudete sklamáni. Jen jeho dovysvětlení mohlo být pointově nápaditější. V kontrastu s předešlou scenáristickou obratností působí trochu banálně.

Malá, ale ucházející sektařská trhillerovka se solidní klaustrofobickou i paranoidní atmosférou bezmoci. Přece jenom tedy existují i horší společenství vlastníků, než s jakými mám zkušenosti.

Závěr má srdce, ale všechno před ním je bohužel dějově řídké a lehce naivní v očekávání, že diváky čímkoliv osloví. Z dvou napínavých scén jedna vykrádá Gravitaci a druhá je okoukaná. Jako skoro všechno ve filmu. Vyčnívá pouze zajímavé pojetí krve z beztížovém prostoru a interiérový dizajn lodě jako z luxusního bytu futuristického návrháře. Přesně mezi dvěmi a třemi hvězdami.

Překvapivě vyhrocené, pomalu do slasher vyvražďovačky. Ovšem zbytečně přepáleně, nedůveyhodně a s logickými hloupostmi. Crowovi by role možná sedla, kdybychom ho neznali coby áčkového charakterního herce. Zvyknout si na něj a docenit jeho výkon coby vyšinutého psychopatického násilníka a vraha je zde takřka nemožné, taky pro jednorozměrnost jeho postavy bez jakéhokoliv vysvětlení příčin. V rámcí žánru naprosto zbytečný film, který svoji bezmozkovitost přehlušuje hrubým násilím.

Sympaticky civilné zobrazení náhlého konce světa asteroidovou bouří. Jak by asi probíhalo, jak by na něj zareagovali smrtelníci a jak složitě by se ti šťastnější z nich (rozuměj “vylosovaní”) dostávali do krytů. Katastrofický thriller se skromnějším rozpočtem v digitálu a větším důrazem na postavy. Bohužel v nejklišovitější představitelné vztahové konstelaci - rozhádaní, odloučení manželé, které spojuje jejich syn (expozice je přes kopirák Válka světů). Vizuální efekty a akční scény super a ve finále mě obzvláště potěšili aero záběry na “Greenland”, moji cestovatelskou numero-úno srdcovku co se přírodních neuvěřitelností tyče (nechci spojlovat).

Na béčkovou blbinu s videoherním konceptem překvapivě svěží a nápaditý scénář se zvraty, které příběhové klišé posunou hned dvakrát v ději jinam, než byste čekali. A s množstvím neokoukaně vtipných momentů. Non-stop zábava s příjemně odlehčeným tónem, která se (díky bohu) ani za mák nebere vážně.

Ve finále slušně vyhrocené a kruté. A na překombinovanost časových změn v minulosti, které ovlivňují současnost, slušně uhlídané, bez logických děr a podezřelých oslích můstků. Áčková záležitost po všech stránkách, kvalitativně povyšující známý žánrový námět.

Fincher si letos podobně jako Nolan ulítl do přepálené variace svého fetiše mimo parametry diváckého filmu. Mank je jeho Velká retronádhera z Hollywoodlandu. Respektive jeho dnes již zesnulého táty, který se v daném období narodil a kterého scénář čekal v Davidově šuplíku na benevolentní Netflix. Okouzlení podnikatelským vizionářstvím šéfů hollywoodských studií, smetánkové večírky a debaty v honosných sálech luxusních sídel a komorní portrét nadaného scénáristy, který byl přes svoji výstřednost a neustálou přítomnost v kruzích spřízněných profesionálů spíše outsiderským alkoholikem. To všechno může znít báječně a lákavě (a že je to i neskutečně autenticky filmařsky exekuováno) ale přesto je výsledek problematický. Fincher proplétá filmový svět s politikou, která diváka v daném prostředí z dané doby nezajímají, skáče v čase a mezi postavami, o kterých řekne nic nebo málo, a jen jakž-takž se mu v rozcuchaném vyprávění daří koncentrovat na motivaci hlavní postavy, o které to celé má být. V některých jednotlivostech pohádkově baví (návštěva studií a exteriérového setu) nebo evokuje vyspělou tvůrčí chytrost, v jiných nudí zbytečnostmi a prázdnými dialogy. Postava Williama Hearsta (Charles Dance), která měla být Mankovým podnětem pro napsání Občana Kanea, je zde upozaděná a mezi Wellesovým a Fincherovým filmem nevytváří žádnou myšlenkovou paralelu. Náladama, pózama a názorama přecpané, umělecky evidentně ambiciózní dílo jistě pár akademiků, historiků, filmomilů a politologů v jedné osobě potěší, ale já z těchto vod preferuji vypravěčsky uhlazenější a příběhově podnětnější kousky - ať již cynicky intelektuální (Altmanův The Player) nebo prostoduše srdcařské (Burtonův Ed Wood). Z herců má nejblíže k Oscarovi Arliss Howard za skvělé ztvárnění L. B. Mayera. Ta procházka po MGM s jeho emotivním monologem je jednou z filmových scén roku. “This is the business where the buyer gets nothing for his money but a memory. What he bought still belongs to the man who sold it. That’s the real magic of the movies.”

Jistě zajímavý námět na thriller plný otázek, který baví postupným rozkrýváním zamlžené pravdy. Akorát jeho fabule je trochu ošemetná a vratká v logice / pravděpodobnosti. Po půlhodině si - i díky opět superpřesné Nicole - zvyknete a přistoupíte na scenáristovu hru. Ta dá časem událostem smysl a překvapí dobrou pointou. Ale pachuť rozpačité nedůveryhodnosti z rozjezdu bohužel zůstane. Takhle by dialogy daných lidí v daných situacích neprobíhali. Jsou tak jenom napsané pro diváka, aby ho vtáhli do děje, spoléhajíc, že si jejich nepřirozenost nevšimne, nebo nad ní mávne rukou.