POMO

Tady někdo natočil nějaký matroš, a něco z něj sestříhal. Námět má hlavu a patu, je sympaticky bizardní a někdo v něm může vidět dokonce kritiku kapitalismu (machovství hlavního hrdiny a jeho kořeny z bohaté rodiny mu dávají pocit nadřazenosti, ostatní lidé jsou pro něj jen maso na hraní). Režijně jde ale o ryzí béčko a střihově takřka o edwoodovinu. Záběry na stovky mňaukajících koček ve velké kleci jsou prostříhané všudemožně do děje, když hlavní postava jenom lítá vrtulníkem nebo jeho sexy kořisti leží u svých bazénů. Jako prostřihy na v trávě skákající žáby v hororu Žáby. Ujetá a jistým způsobem kreativní fantazie tvůrců v kombinaci s trashy poetikou z toho ale dělají zábavnou a docela nepředvídatelnou obskurnost, která kdyby obsahovala i sexuální scény, drsnější vraždy (nikoliv jen uškrcení) a gore (rozsekání obětí před krmením koček), mohlo jít o referenční exploitation.

E.T. Mimozemšťan nového milénia? Ani náhodou. Spíše průměrná epizoda Aktů X. Sice skvělé obsazená a dějově odsýpající, ale emocionálně plochá (pouze zkratkovité vykreslení postav), ne zrovna chytrá (klučina umí silou vůle shodit z oblohy družici, ale neumí zastavit auto, ve kterém ho unášejí dva dědci?!) a v práci s žánrem pouze opakující známé motivy bez nejmenšího updatu či překvapení. Finále se snaží o výpravnou velkolepost, ale nedosahuje ani na zlomek diváckého úžasu či myšlenkové hloubky podobně koncipovaných žánrových vyvrcholení (Abyss, Arrival, Annihilation). Pro Nicholse tohle musela být pouze rutinná studiová zakázka, nevěřím, že to dělal pro tvůrčí uspokojení. Dvě a půl.

Až na dvě logické nedotaženosti, které v jinak slušně napsaném scénáři bijí hodně do očí (z vody vařené výhrůžky zahradníka / pravděpodobnost použití spreje), je to solidní thriller s precizní formou a dobře obsazenou hlavní postavou.

Žádné béčko, a už vůbec ne euro-trash. Giorgio Ferroni zde rozehrává chytlavé drama členů prokleté rodiny, žijící na statku v jugoslávských lesích. Respektive drama ztraceného kolemdoucího, který je požádá o pomoc s opravou auta. Všechno - od obsazení a vykreslení postav, přes odhalování následků kletby, ke které jsme spolu s hlavním hrdinou zpočátku skeptičtí - tady funguje natolik dobře, až ty ryze hororové gore scény svojí přímočarostí vlastně překvapí. Ale příjemně - ve starých italských hororech, které na gore více méně stojí, je podobně kvalitní drama soukolí postav vzácné, neli výjimečné. Samozřejmostí je zde gotická atmosféra místa, krásné ženy a živočišnost, a taky jemný milostný motiv, který prohlubuje závěr filmu, takřka předznamenávající kultovní vyvrcholení některých kinematografických majstrštyků (nechci spoilovat). Holt kvalitní románová předloha.

Romero to měl zkrátka v malíku. Jinak by film o frustrované paničce s nepřítomným pohledem z předměstí nemohl být tak zajímavý. Tady ale funguje psychologie postav, jiskření mezi nima, pocit marnivosti a svůdné touhy něco ve svém životě konečně změnit, “přejít na druhou stranu” a být něčím výjimečný. A co jiné to pro takovou postavu - otloukánka fackovaného manželem a znuděného každodenní rutinou obrázkové americké rodiny může být, když ne post čarodějnice? Romero to napsal, nasnímal i sestříhal. A i po padesáti letech to těší citem pro kompozici a střih, a je to obsahově srozumitelné. Šikula.

Jakobyste v reálném čase skrytými kamerami nasnímali autojízdu muže, řešícího telefonátama prekérní životní situtaci, která mu může během jediné noci obrátit úspěšný profesní i osobní život vzhůru nohama. Situaci, která ho zkouší jako koně v charakterní rovině, zformované jeho nelehkým dětstvím a zároveň v profesní rovině, v udržení si ctižádosti v odpovědnosti za úspěšnou realizaci významné společenské věci. A jakoby to byl charismatický muž, kterého emocím a dilematům rozumíte a soucítíte s ním. Pak to už jen stačí sestříhat do plynulých 85 minut a máte vtahující biják v podobě povahové studie skvělé zahrané filmové postavy. Ne každý jí bude rozumět, ne každý by se zachoval jako ona, proto je snímek zároveň zajímavým testem divákova žebříčku hodnot. Život umí být pes, ale na výborný film stačí pár šušňů. Když se umí.

Cormanove béčko s obnaženýma prsama a akcí. Rejža Mlčení jehňátek Jonathan Demme se zde jako debutant posnažil o guilty-pleasure zábavu, ale na poměry poctivého grindhouseu, ve kterého intencích to mohlo být zajímavé a který byste od toho i čekali, se příliš držel na uzdě (chybí znásilňování, gore, revenge motiv i snaha jakkoliv šokovat). A na decentní dobrodružný biják, který by šlo brát alespoň trochu vážně, je to trashařsky natočené, s lacinými prolínačkami a ještě lacinějším soundtrackem. I herci v tom komicky přehrávají. Bejkovina.

Vztahově různorodé a komplexní, ve více motivech citlivě sladěné drama o životní lásce, hodnotách, přátelství, důvěře a následcích špatných rozhodnutí, které nás dříve nebo později vždy doženou. S uchopením McConaugheyho postavy možná budou mít někteří diváci problém, ale to ne ona je hlavním aktérem filmu. Je pouze aktérem příběhu, kterého svědkem a součástí se stává čtrnáctiletý kluk, aby na sklonku dospívání zažil dobrodružnou a obohacující životní skušenost. Vynikající scénář a povedená role Tye Sheridana, která ho prošťouchla až do Spielbergova Ready Player One.

O vysokou originalitu se snažící gangsterka s hvězdným obsazením. Její postavy (až na frajerského Brada) jsou ale pošuci, kteří nevzbuzují respekt ani nejsou vtipně cool. A dialogům chybí zábavnost i vypointování (až na poslední Bradovu hlášku). Na filmu je nejzajímavější podkreslení příběhu bandy nicotních kriminálních existencí replikami z televizních příhovorů George W. Bushe či Barracka Obamu o tom, jak je a bude Amerika skvělá. Vizuální hrátky a spomalovačky filmu dodávají punc exkluzivity, ale nejsou novinkou a popravdě, v Avengers jim to sluší více. Kamera upevněna na dveřích auta, kopírující jejich pohyb otevření a zavření už byla u Tarantina (a bůhví kde ji obšlehl on). Hravé výhybky ve vyprávění potěší, ale při ohlédnutí zpátky zavánějí samoúčelností (Gandolfiniho postava a její význam v příběhu) a ve finále stejně směrují k řešení, jaké předpokládáme již při pohledu na plakátu filmu.

Solidní devadesátkový thriller s kvalitním scénářem. Bez šance předem odhalit pointu, s matoucími vsuvkami a postavy hnající do kouta více, než byste čekali. A s koncem, jaký se dnes již (bohužel) moc nenosí. K vyššímu hodnocení chybí “pouze” přidaná hodnota více autorské režie, která by z pouhého kvalitního řemesla udělala osobité dílo s přesahem. Ten melancholický jazzový soundtrack Georga Fentona si o to doslova říká. Třeba o Polanskeho.