POMO

Jedna ovečka a spousta koz. Obsahově nevyužité, zbytečně dlouhé, dramaturgicky polofunkční (chabé propojení první a druhé poloviny). Lenivě spoléhající pouze na atraktivitu látky a prostředí, formální vytříbenost a Servillovu hereckou kreaci. Umělecká reflexe subjektu pouze náznaková, nekomplexní.

Nízkorozpočtová hříčka o pár hercích a dřevěné boudě v lese, která průběžně baví a zainteresovává, no nakonec nezodpoví klíčovou otázku “Proč se to všechno vlastně dělo?” a zůstane hříčkou zbytečnou a nesmyslnou.

Film s tak lidskými postavami a hutným dramatickým obloukem jsem od Kosinskiho nečekal. A nic na tom nemění fakt, že jeho příběh napsal život. Only the Brave je doják jako kráva, ovšem bez laciného sentimentu, patetického hrdinství či pohřbu s vlajícíma US vlajkama. Ve vyprávění je chvílemi zajímavě zkratkovitý, aby se stihnul věnovat jen tomu podstatnému, čímž je pěčlivě sestavená charakterová skládačka, ustící do závěrečné emocionální rozbušky. Každý konflikt postav, ať již vnitřní (Teller) nebo partnerský (Brolin+Connelly) je živý, autentický a dobře zahraný. Oceňuji taky vysvětlení požárnických postupů hasení “bestií” až v poslední třetině, coby gradujícího prvku jak v zodpovídání otázek zvědavého diváka, tak v zobrazení profesní pokročilosti teamu postav. V klidu a vizuálně chytře vyprávěný film se srdcem.

Zjednodušeně vyznívající vznik i průběh operace na to, o jak závažnou politicko-kriminální věc se jednalo. Zjednodušeně ve smyslu příliš žánrového, účelového vykreslení postav, aby se z námětu vyvedl divácky vděčný biják. Napínavý a mrazivý, jaký by měl být především, ale moc není. Náklonnost diváka si získává spíše formální uhlazeností a příjemným obsazením, než strhujícím dramatickým zážitkem. Highlightem filmu jsou komorní dialogy mezi Oscarem Isaacem a Benem Kingsleym, oběma dobře hrajícími, ale výraznější stopu na divákovi nezanechají ani oni. Přesto mě to sledovat bavilo, čekajíc, jestli se z toho nevyklube něco odvážnější a ráznější.

Útok je odbitej v první půlhodině a není tak strhující jak byste čekali, a zbytek filmu sleduje společnost, jak se s událostí vyrovnává. Přeživší klučina s traumatem a jeho rodina, Brejvikův právník a jeho rodina, samotnej Brejvik a soudní proces. Na mistra Greengrasse překvapivě mechanické, nezáživné vyprávění, které spoléhá na hloubku prožitku utrpení ztraumatizovaného kluka v kontrastu s vrahovym šokujícím klidem, podloženým jeho politickým přesvědčením. Nějakou tu myšlenku Greengrass načrtne a jako informační výpověď je film záslužnej, ale co do diváckého zážitku sprostředkování hrůzy z dané události jej konkurent Erik Poppe s jeho Utøya 22. juli přebíjí.

Gerald’s Game byl obsahově hodně ambiciózní psychologický thriller, těžko zvládnutelný průměrným tvůrcem. Jak se pod taktovkou Flanagana slibně rozjede, tak je pak jeho většinová část s “imaginativními poradci” nešťastně, lacině televizní a naprosto nefungující. A jeho druhý, hlubší plán s vrahem a dětským traumatem bizardně nastavovaným a ve finále ve spolupráci s předešlým dějem skřípající. Samotný námět situace ženy v tak prekérní situaci je přitom skvělý. Rozpracovat jej důvtipně a třeba jenom minimalisticky, by byl luxusní tah na branku (třeba: od prvního záběru ona spoutaná na posteli a proč se tam ocitla, se dozvídáme z flashbacků, paralelně s retrospektivníma prostřihama do jejího dětství).

Bitkářská řezničina. Dějová linka je zde jenom záminkou pro rozmístnění panáčků do mlátiček. A dalších panáčků (a panáčnic) do ještě dalších mlátiček. Vztahové drama o přátelství a zradě tu funguje asi jako bodnutí nožem do břicha - nůž se s pokřiveným xichtem vytáhne a už za pět minut, v další mlátičce, se o něm neví. Třeba takovej The Raid 2 byl kompozičně estetický, velkou roli v něm hráli barvy. To samé John Wick 2. Tohle jsou jenom ušpiněné, zašedlé jatka s delikátními “gore” střípkami. A ty jsem si užil náramně, ale na vyšší hodnocení nestačí.

Emocemi a energií jiskřící oslava umělecké odevzdanosti, individualistické potrhlosti a důležitosti stát si za svým. Vtipné a svěží představování studiového vzniku hlavních hitovek tady odlehčuje procítěné vztahové linky budující hloubku postav, a současně je hudebním předjídlem k závěrečnému KONCERTU, který v úžasném technickém provedení sesumarizuje všechny rozebírané radosti, bolesti a životné hodnoty příběhu Mercuryho a jeho blízkých. Až se nechce věřit, že to bylo takto “filmově osudové” i doopravdy, že nejbližším člověkem pro něj byla vždy jeho exmanželka, přestože sexuálně ulítnul jinam. Úžasně sestříhaný, nasvícený a především zahraný film se spoustou hravých detailů, bez jediného tvůrčího zaváhání či slabého místa. Rami Malek se objeví před kamerou a okamžitě vás má. Jste tam, s ním a ujíždíte na jeho hereckém výkonu a zasazení unikátně vyobrazené postavy do soukolí přátelských, profesních a milostných interakcí. A obdivujete ho, fandíte mu a nakonec, u toho KONCERTU, je vám ho strašně líto. Cítíte, že svět s ním přišel o něco výjimečné. Nejlepší životopisní hudební film, co jsem viděl. Obří plátno a kvalitní zvuk nevyhnutností!

Lesbická vztahovka s erotikou, které tvůrci přikládají stejnou váhu, jako dialogům. Propadnutí zasnoubené a vždy věrné heteráčky nečekané lesbické vášni holt musí být důvěryhodně vykreslené. Dialogy poznávání se a následných citových peripetií nejsou nijak objevně napsané, jsou realistické. Stejně jako vyústění příběhu, které nijak nepřekvapí, ale připomene pocity a trápení, univerzálně aplikovatelné na milostné vztahy všeobecně (nehledě na kombinaci pohlaví). Za mě malá a nenápadná, ale poctivá lovestory.

Slušné revenge drama s gore zůčtováním, u kterého budete katce s kosou v ruce za to všechno, čím si prošla, nadšeně fandit. A v mysli zůčastněně kosit s ní. Dobře zvládnuté průběžné budování psychického tlaku na odlehlém mísťě, ze kterého není úniku. Ale rovina přátelství holek v tom vůbec nefunguje. A v nastavovaném závěru se ji film snaží marně dovysvětlit, dát jí význam.