Philcze

Bizarní teenage noir plný nepasujících neonů, přehrávání, podivných osmdesátkových hudebních vsuvek a vystřižených scén z Nezvratného osudu, který je jaksi omylem adaptací výborného anime. Wingardova podivná vize, v níž na dvě skvělá kreativní řešení (Dafoe, Stanfield) připadá deset špatných nebo přinejmenším nepochopitelných. S nastupujícím závěrem téměř sebeparodie. Nebo definitivní tečka za vítězstvím stylizace nad materiálem. Pokud nejste fanaticky zbláznění do anime, možná tenhle vrak taky budete rozkrývat s úsměvem. 60%

Moc mě poslední dobou nebaví trend natočit film o dívčím dospívání, který čirou demenci a nesnesitelnost postav schovává za nálepku puberty. Raw ale solidně balancuje na tenké hranici mezi demencí a zábavným šílenstvím, přičemž občas přepadne na horší stranu (skákání do silnice) a občas na lepší (prst). Něco mi říká, že bych ten film měl nenávidět, protože je přesně tím příkladem zaprděného, rádoby šokujícího festival flicku, z něhož můžou omdlívat leda v Cannes, ale tentokrát mi to nějak nejde. Díky odpoutání od reality dost nepředvídatelný zážitek, který slušně dozrává. Jakoukoliv sociálně zainteresovanou interpretaci ale naprosto odmítám.

Od prvního extrémního close-upu chytilo a nepustilo. Neskutečná tísnivá přehlídka kriminálních absurdit. Velmi intenzivní nápor na smysly, který k nezapomenutelnosti táhne vynikající Pattinson, psychotropní soundtrack a téměř odpudivý vizuál. Skoro všechno, jen ne "good time". 90%

Z katalogu „komedie o lidech, kteří neexistují, protože by v reálném světě nepřežili ani den a skončili v blázinci" jedna z těch lepších věcí.

The Last of X. Jestli dvě a půl hodiny nestačí na prokreslení vztahu otec-dcera, zvlášť pokud v něm figuruje jedna z nejikoničtějších postav komiksového filmu, něco je nehorázně špatně.

Není to thriller, a už vůbec ne horor. Bohužel se ale nedá efektivně popsat, co to vlastně je, aniž by se vyzradil celý smysl. Pokud přežijete audiovizuál sotva hodný mumblecoru, tak není moc co vytknout. Skvěle napsaný, ještě líp zahraný. 80%

Asi nejméně příjemný film, co jsem za poslední rok viděl. Na první pohled velmi solidní true-crime, který odpovídá nepokrytě děsivou historku jednoho zločinu. Podivnější je ale přístup, jakým tvůrci zacházejí se samotným Slendermanem. Slenderman není mýtus, městská legenda jako Lochneska, Bunny Man nebo Yetti. Je to fascinující meme, který na sebe nabalil stovky tisíc izolovaných dětí internetu (let's face it - většinou dcery Tumblru s láskou ke špatným fanfikcím), což sice dokument v jedné části rozebírá, ale nedostatečně zdůrazňuje, že Slenderman je jen to - původem hříčka ve Photoshopu, která se absurdní rychlostí rozšířila do všech koutů internetu. Dokument ale místy navádí k zacházení se Slendermanem jako skutečné městské legendě, čímž z pachatelů dělá oběti. Ukazování prstem na nekonkrétní problémy ("the internet being internet", vztah školství a technologie) je snadné, rozebírání skutečných výsledků případu (duševní choroby, podcenění výchovy) naopak zůstává podivně v pozadí. 70% P. S. Pousmání k dobru za Krysaře.

Další Kijošiho famózní exkurz do prohnilé stránky japonské společnosti. Postupná manipulace skrz narušování osobního prostoru, podivné odpovědi a drobné pohnutky chování, které nikdy nejsou za hranou, jen si po ní tak bruslí. Expresivní herci na sebe strhávají všechnu pozornost, zejména vynikající Kagawa jako Nišino, až by divákovi mohla utéct ta nádherná hra s kompozicí záběrů a omamná práce s prostorem, pro leckoho odtažitá, přitom mrazivá. Rozuzlení sice zákonitě nemůže být tak uspokojivé jako předcházející vábení, ale Kurosawa dává výjimečně prostor emocím, než aby se odklonil ke svému typickému klinickému pozorování. (2017 – 80%, 2020 – 90%)

Thriller na odpolední žehlení. Nešokuje a nepřekvapí nikoho, zato se vám z neustálého plácání začne červenat čelo. Čest si drží výborná Emily Blunt.

Hele, proč to nepřiznat - there's some stuff. Úvodní expoziční půlhodinka je relativní fail, kdy Felicity Jones řekne asi tři věty. Tradičně nadrozměrná finální bitva se táhne, ale všechno kompenzuje super obsazení, výborná atmosféra a drtivej závěr. Ale co je pro mě osobně nejdůležitější - asi v půlce jsem si uvědomil, že mě pro jednou vážně zajímaj nový postavy v SW (na rozdíl od tý přehlídky plochosti v TFA), a začalo trochu mrzet, že se vlastně nikdy nedočkám pokračování, což je něco, co jsem absolutně neočekával. Možná je to z velký části obsazením (Daisy a Boyega vs Mikkelsen, Mendelsohn, Felicity a Ahmed - to neni úplně fér souboj), ale tentokrát jsem byl vážně napjatej z toho, co se těm postavám stane. A to je v kontextu velký předvídatelnosti daný universem vlastně dost velkej úspěch. 90%