Philcze

Mumblecore žije.

Masterpiece tichýho hněvu, města smutku i nových příležitostí, které ale nejsou určeny pro každého. Krásný portrét nemožnosti osobnostní změny a růstu, zablokovaný vývojem okolního prostředí, který neschvalujeme nebo nechápeme. Posledních třicet minut nepopsatelných – Yang byl vážně extratřída.

Obdivuju, že to existuje a čeří divácký vody Netflixu, ale možná ještě víc než Kaufmanovu někdy už trochu moc silnou celospolečenskou neurózu si užívám subtilnost a tajuplnost předlohy. Výsledek je víceméně stejnej, jen vám to ty myšlenky tak nemlátí o hlavu, spíš nechá volně plynout. Herci super, kamera lahůdková, tady není o čem.

Pro "you know, actually..." lidi bezkonkurenčně nejlepší Nolan. Se mnou ale ústřední příběh nerezonuje tolik, abych se znovu a znovu vydával na cestu za pochopením. Nezbývá než smeknout nad dokonalou souhrou technických řešení a vypravěčského umu. Od příběhu si ale držím mrazivý odstup, částečně rozžhavený obdivem nad trajektorií kariéry Roberta Pattinsona – předmětem jedný z dosavadně nejlepších redemption arcs v historii kinematografie. 80%

Enigma, která nepřestává udivovat, plést a fascinovat. Plíživě podnětná analýza korejské sociální nerovnosti a hluboce zakořeněné frustrace mladých mužů z nižších vrstev společnosti. A přitom vynikající thriller, halící všechny informace do temného závoje, z něhož jen občas vypadne kousek skládačky, ale nikdy kompletní řešení. Neskonale obdivuhodná podívaná o domněnkách, hledání vlastní pravdy a absenci objektivní reality. Netvrdím, že je to nejlepší film dekády. Jen jsem z té půl druhé tisícovky za uplynulých deset let neviděl lepší, než je Burning. Po skončení totiž nedoutná, žhne.

Trochu moc "best of Korean indie". Pubertální útrpnost plná skvělých herců a upřímně sdělených pravd o dospívání. Kvůli čistému, melancholickému vizuálu mi to ale místy připadalo trochu fake, stejně jako nadbytečné splňování některých festivalových kolonek, které v rámci zasazení do poměrně puritánských devadesátých let v Koreji působí dost uměle. Kim Boru nicméně sledovat. 70%

V optimistické, přitom křehké době, kdy jsme netušili, jak moc internet změní svět, vzniklo Kairo. Z obrazovky počítače, která by nás měla spojovat, ovšem přicházejí jen vzdálené nářky a prosby o pomoc. Zřejmě nejosamělejší film všech dob, v němž ani smrt nepřináší jakoukoliv úlevu od beznaděje, hnaný k dokonalosti Kurosawovou naprosto zásadní režií, ignorující veškerá pravidla žánru ve prospěch hry s mizanscénou, neskutečného rámování a proplétání hororových výjevů s ospalou atmosférou japonské každodennosti. Kurosawa jako obvykle tu skutečnou hrůzu ponechává v pozadí, v rozích místností, ošuntělých bytech a dezolátních továrnách, kde absence lidského spojení vyniká ještě drastičtěji. Jestli vyznění příběhu rezonovalo už v době vzniku, tak teď brnká na tu nejcitlivější strunu v našem nitru – ani po dvaceti letech nás totiž technologie nespasí od samoty. 100%

Citlivé a krásné drama protkané smutkem i novou nadějí, která může přijít v ten nejnečekanější moment. Co je ale důležitější – odehrává se v magické době, kdy jste mobilem vyřídili všechno důležité, dokonce pořídili nemotorné selfie na pláži, ale nemuseli se bát, že spolykají váš život. Být někomu nablízku znamenalo být na vzdálenost jednoho telefonátu, stejně ale bylo mnohem snazší ztratit kontakt. O to víc záleželo na spojení v konkrétním čase a místě, v tomto případě kolem zasněžené nemocnice, v přilehlém hotelu a několika restauracích. Jakkoliv by April Snow po drobných úpravách zřejmě zabodoval i dnes, třeba jako jedna ze zaměnitelných netflixovských romanťáren, s odstupem tkví jeho největší síla v perfektním a místy srdcervoucím zobrazení éry, která se kvůli našemu nedůvěryhodnému vnímání času může zdát jen několik let vzdálená, ale ve skutečnosti je už dávno pryč. Třeba si na ni vzpomenete příště, až v dubnu nečekaně zasněží. 90%

Ze dvou třetin čistej řez, poslední akt už ale přehnaně šponuje napětí do komických výšin (bezmála bourneovskou honičku s ruskou gorilou ten film vůbec nepotřeboval). Zasloužená chvála za nápaditou režii, proklatě ostrý střih a tu plíživou kritiku školního systému, kde odejít do zahraničí znamená zruinovat si mládí, nebo si zaplatit někoho, kdo si ho zruinuje za vás. 80%

Nakašima pečlivě cizeluje svůj styl, ale zapomíná, že poslední krůček od slušného hororu ke skvělému bývá často pevné dodržování pravidel fikčního světa. S těmi tu hází, jak se mu zamane, ale výsledkem je stále s přehledem nejlepší j-horror posledních několika let, manifestující cyklus rodinných tragédií jako nehmotné a tajemné zlo, které je ale mnohdy až příliš abstraktní, aby vyvolalo jakýkoliv náznak děsu. Jinak skvělá výstavba příběhu a postav, elektrizující závěr a Nana Komacu. Nestěžuju si. 70%