Philcze

Život je kolekcí momentů, jejichž význam vám nejčastěji dochází až zpětně. Na rozdíl od filmů, kde jsou zásadní okamžiky podbarveny epickou hudbou, emocemi a velkými slovy postav, aby z nich bylo patrné, jak důležité pro ně jsou. Ne tak v Yi Yi – posledním mistrovském díle Edwarda Yanga, v němž se mu povedlo nemožné. Zobrazit život ve všech jeho obyčejnostech, radostech a zklamáních, ale pouze jako proplouvající chvilky, kdy je obyčejný den zaměnitelný s „velkými" životními událostmi, jako jsou pohřeb nebo svatba. Zároveň mu ale vštípil specifickou poetiku, definovanou městským odcizením a touhou po vytržení z každodennosti, které ale mnohdy nenabízí úplné vysvobození. V Yi Yi se nestane nic velkého, a přesto by jednotlivé příběhové linky vydaly na pět samostatných filmů. Místo toho jsou umně zakomponované do grandiózního celku bez jednoznačných vrcholů (byť sekvence v Tokiu prostříhaná s prvním rande mladé Ting-ting je naprosto nadpozemská). Klinicky statická kamera pak sleduje střípky životů postav, plně ztotožněná s tím, že je schopná pojmout nanejvýš polovinu jejich příběhu. Ani my se v životě nedozvíme úplnou pravdu. Nikdo nám nedá znamení, když máme vyjádřit lásku nebo se s někým navždy rozloučit. Osobně jsem neviděl film, který by tuto skutečnost vyjadřoval tak přesně jako Yi Yi, a přitom to dokázal neomylně krásným filmovým jazykem. Realita a umění. Jedna a jedna. 100%

Chungking Express je víc než film. Je to doba. Devadesátky v Hongkongu budou navždy definovány naprostou uměleckou volností, ale i implicitním napětím z neodvratného předání do čínských rukou. Přesto, nebo právě proto, byly filmařsky opojnou dobou na zobrazení městského odcizení a osamělosti lidí, kterým štěstí vždy těsně proteče mezi prsty. A v tom není nikdo povolanější než WKW – vizuální virtuóz a král atmosféry, vždy záhadně balancující mezi ospalostí a neskutečnou energií. Za zády s neméně bombastickým kameramanem Christopherem Doylem, mistrem odpoutanosti a metropolitních neonů, s neoddiskutovatelnou zásluhou na ikoničnosti nadčasového, přesto tak ohromně devadesátkového looku, který si pro sebe WKW vypěstoval. Pomník doby, kdy bylo možné všechno, ale přesto z nich nejvíc vystupovala romance za pár šupů o minimální produkční náročnosti. Zároveň nádherná připomínka skutečnosti, že navzdory nevábným osudům mnoha milovaných filmových sérií, které se zkrátka táhly příliš dlouho nebo postupně vyhnily v korporátní atrakci, některé filmy zůstávají perfektně zmražené v čase, jako univerzálně přístupná vzpomínka, na kterou se vždycky můžete spolehnout. A osobně jsem nikdy neviděl silnější důkaz, že cestování v čase je možné.

V asijských arthouse kruzích dnes už nefalšovaná klasika, která je nechtěným, byť perfektním parťákem ke Kurosawovu Kairu, neboť je svým způsobem podobně temnou predikcí nedokonalosti internetu. Ten sice může spojit neznámé cizince se stejnými zájmy do pevného svazku digitálního přátelství, zpečetěného parasociální láskou k fiktivní pop hvězdě Lily Chou-Chou, ale zároveň se stává jediným místem štěstí pro traumatizovanou generaci dětí, které se jinak potýkají se záští a nepochopením. A to prosím pěkně v roce 2001, dlouho před vznikem sociálních sítí, ještě prohlubující dopad na už tak zmatenou dobu dospívání. Iwaiův kousek je nepochybný majstrštyk, s geniálně odpoutanou kamerou a inovativní strukturou, která možná drobně šokovala v době vzniku, ale pozorné diváky už dnes nepřekvapí. V tom vlastně vidím jediný opravdový problém filmu – přestože jsou trable postav zobrazeny opravdu brilantně a uvěřitelně, pokud jste v posledních letech viděli podobně laděná japonská dramata ze střední školy, notně vycházející i z Lily Chou-Chou, pravděpodobně vám vývoj příběhu bude připadat drobně předvídatelný nebo povědomý. Drobná a nedůležitá oběť filmu, který byl v mnohém první, ale u mě se dostal na řadu až jako jeden z posledních. 90%

Šílenej mix j-hororu s fincherovskou procedurálkou a kosmickými polemikami ve stylu True Detective. Rozbíhá se to do všech směrů a v každém z nich je to šokujícím způsobem kompetentní. Dvouapůlhodinový pomník filmům, „které už se dneska netočí." Ignorujte všechny spletené – tohle je čistokrevný kult. Pokud něco takového v době streamingové ještě existuje. 80%

U A Sun, klenotu ukrytého hluboko pod tlustými vrstvami rychlo-obrátkového obsahu s netflixovskou nálepkou, vídám dlouhou stopáž jako zřejmě nejčastější výtku ze strany publika. Toto mnohovrstevnaté drama skutečně potřebuje nejdřív trochu podepřít, než popadne za pačesy a nepustí, ale chvíle váhání si dovedu představit jen v první půlce, která je v kontrastu s druhou půlkou jakýmsi bonzováním natlakované lahve před explozivním vypuštěním. Ta má totiž mnohem blíž ke Kmotrovi a Rodině Sopránů než k moderním asijským rodinným dramatům. Bolestivý střet vzájemně vzdálených generací, které nedrží pohromadě nic než krevní pouto a společenský nátlak, jež může propojit až snaha o prolomení cyklického návratu ke zločinnému životu. Tichá bouře. Poslední dobou mám pocit, že mi sedí nejvíc. 100%

Kijoši je strašně při chuti, nevábnýmu televiznímu looku navzdory. Nebudu hanit nikoho, kdo tomu nepropadne – oku lahodí maximálně posledních patnáct minut, ale jinak tahle válečná variace na Hitchcocka stimuluje.

Nesmírně chytrá podívaná, která drží diváka v hrsti každou minutou stopáže. Excelentní bruslení na hraně černé komedie s depresivním dramatem o vystřízlivění přerostlých dětí osmdesátek/devadesátek, které odmítají přijmout změny okolního světa.

Divoký střih v kombinaci s netypicky statickými kompozicemi vytváří dojem bezútěšnosti a konstantního neklidu, tak ikonického pro tchajwanskou novou vlnu. Fascinující pohled na vztahy, které už dávno spolkl čas, ale přežívají jen z touhy po minulosti a domnělé životní stabilitě.

Přestože nás netflixovské streamování nutí spíš k seriálovým sprintům, během nichž slupneme deset dílů libovolné minisérie za víkend, abychom na pokračování čekali přes rok, My Mister je maraton v každém slova smyslu. Pozvolné a mimořádně citlivé drama, které si váží divácké trpělivosti a plného sžití s postavami, některými zprvu otravnými, které si ale postupně najdou cestu k vašim sympatiím, už jen pro svou obyčejnou uťáplost a jisté úsměvné loserství. Ve středu příběhu však stojí Park Dong-hoon a Lee Ji-an – brilantně ztvárněné ztracené existence bez vyššího poslání, které léta naprázdno křešou oheň a zažehnou jiskru až tváří v tvář vzájemné žalostnosti. Jejich příběh se nevyhne jistým žánrovým klišé nebo očekávaným peripetiím, ale kdo sem dobrovolně vstupuje, musí čekat trošku nutného melodramatu. V první řadě ale dostane propracovaný příběh o hledání vlastních hodnot a nečekané lidské dobrosrdečnosti, který v temné době pandemické zarezonuje ještě silněji než v době vysílání. Bong Joon-Ho na Oscarech tloukl Američanům do hlavy, že pokud překonají centimetrovou bariéru titulků, otevře se jim moře filmového poznání. S My Mister je to podobně – přistupte na drobnou křeč v jistých povinně žánrových momentech, a dostane se vám monumentálního zážitku ve všech ostatních složkách. Apart, but together. 100%

U jednoho z nejlepších thrillerů roku nejvíc zamrzí, že mohl být ještě lepší. Synopse jednak vyzrazuje zbytečně mnoho, nutící diváka předvídat události první půlky jednu po druhé, než se rozjede skutečně šťavnatá hra s velmi základními časovými paradoxy, které ale i naposté fungují dost efektivně. Ruší trochu zbytečné CGI sekvence, vystřižené z mid-budgetových blockbusterů nultých let, kdy se počítačem zákonitě muselo dělat všechno. Strhne souboj dvou skvělých korejských hereček z dost odlišných komerčních sfér. Podobně jako u #Alive mám ale dojem vysokého potenciálu, který se povedlo naplnit jen zčásti. 60%