Philcze

Motorovým olejem umaštěné pojímání o proměnlivosti těla a duše. Tendenční festivalové filmy o sexualitě jsou elektromobily s dojezdem ani ne kilo; tohle je hřmící dvanáctiválec s tím pověstným srdíčkem. 70%

Sledovat v dnešní době j-horory znamená napůl přemítat nad tím, proč už nedokážou vyděsit tak jako na přelomu století, kdy se jejich estetika a stylizace mohutně obtiskla do západní produkce. V jádru dost tradiční Shiraisan je odbočkou od všech technomaniakálních pokusů o duchy v instagramových filtrech, neboť servíruje staromódní kletbu řešenou staromódním způsobem. Buď se budete dívat, nebo zemřete – nic víc na tom není. Rozplétání záhady nabídne pár mrazivých momentů, ale celé to tak trochu postrádá šťávu a režie jinak skvělého spisovatele Ocuičiho je podobně mrtvolná jako ústřední dvojice pátračů. Obzvlášť velká škoda i kvůli velmi sympatické pointě, jdoucí proti proudu obvyklých žánrových řešení. Pokud byl j-horor poslední dekádu na přístrojích, teď už se alespoň plazí po zemi. Zlepšení tu je. 60%

Traumatizované duše zklidněné jen otáčkami motoru a nekonečnou silnicí, jako hořící hroty cigaret pomalu uhasínající ve větru. Loučení s minulostí skrz umění, jazyk a ryze lidské porozumění. Monumentální.

Konec Evangelionu. Kdo po devíti letech od překotného, do značné míry zpackaného třetího dílu čekal, že se nedočkáme jen solidního finále, ale čehosi mnohem zásadnějšího, takřka na úrovni nedotknutelného prvního konce? Ani já ne. Zatímco dosud se naši (ne)oblíbení hrdinové sžívali s psychologickými traumaty pilotování EVA, případně na sobě doslovně nosili tíhu celého světa, čtvrtý díl je přiučuje úplným kořenům lidskosti, aby v nich probudil vůli k životu. Následuje obvyklý chaos pro fanoušky deprese, vnitřních soubojů, křesťanské symboliky, smyslu existence a, tentokrát v opravdu poslední řadě, bitek obrovských robotů. Přestože některé dějové zákruty nemohly být překvapením, závěrečná hodina je skvostnou, rozkošnou rekontextualizací celého příběhu, který ze začátku zvedal otazníky kvůli své nadbytečnosti. Proč vůbec znovu překopávat Evangelion – nyní už bezpochyby nejvlivnější anime všech dob? Odpověď je stejně chaotická, a přitom průzračně jednoduchá jako finální rozřešení, dechberoucí ve své opravdu funkční hodnotě meta. Pokud byl třetí díl vztyčeným prostředníčkem a úmyslným odklonem od očekávání, Anno teď vyzývá, ať už do toho robota nenastupujeme. Procházet se venku je stejně lepší, ideálně bez sluchátek na uších. A tak nezbývá než prohlásit: Sajonara, Evangelion. Snad už doopravdy, ať po něm zůstane jen jeden poslední polibek. 100%

Neskonale epická pouť nejistého rytíře, který sám netuší, jestli zaujmout roli hrdiny, nebo zbabělce. Výpravně dechberoucí artová fantasy o bezcílnosti a doslovné bezhlavosti hledání smyslu života. Z hlediska atmosféry a budování temného světa zřejmě nejblíž, co se kdy dostaneme zfilmování Dark Souls (a blíž bychom ani neměli).

Jako vychutnat si lehoučký, ledový Pocari Sweat v úmorných třicítkách, kdy se vám triko potem přisává ke kůži. Zhltnete ho raz dva, cestou osvěží a potěší a zanechá po sobě příjemně sladký ocas. Esenciální letní podívaná s nádherně barvitou animací, mnohdy naprosto parádním rámováním a jednoduchým, ale funkčním haiku doprovodem, který vás přesvědčí o autenticitě lásky vyjádřené, jen nevyslovené.

Jedinečné a odzbrojující v detailech, útrpné a únavné v celku. Ten film je stejný jako jeho titulní hrdinka – metaforický, místy znepokojivý, jindy podivně statický a skrz naskrz dřevěný. Velkolepé, pompézní divadlo života s výbornými herci, ale hudebně repetitivní, doslovné a emočně ohromně odtažité. Proč si to nepřiznat: až na výjimečná čísla (intro, Driverova antikomediální vystoupení) jsem poměrně trpěl.

Překrásné drama plynoucí pomalu jako voda řeky Sumidy. Podobným tempem postupují i dny šesti hlavních hrdinek, jejichž medailonky se líně prolínají narativem, beze spěchu a jednoznačných vrcholů. Subjektivně nejsilnější moment proto přichází už zhruba po čtvrthodině (prádelna s knihou), zatímco emocionální středobod filmu, navazování nečekaného pouta mezi dvěma ženami pracujícími v hostess klubu, se zdrží malinko déle, než by bylo třeba. Odmění se ale cennou katarzí, střípkem naděje pro existence ztracené v bludišti jednoho z nejlidnatějších měst světa, které uhrane svým měřítkem, ale v podstatě na každém kroku vybízí k osamělosti. Mimořádně tichá podívaná, jejíž zvuk se ale přenáší přímo do srdce, pokud jste na té správné frekvenci. 85%

Co zbude z lásky, která na světě nikdy neměla místo? Několik doteků, vykouřených cigaret, letmých pohledů při večerních procházkách, deštivých jízd v taxíku. Jestli někdy vůbec měla naději, zůstává otázkou. Možná v jinou dobu, za jiných okolností, kdy nejsou životy obou hrdinů neustále pitvány pod mikroskopem okolní společnosti. V zajetí fám, pomluv a kritických očí systému totiž přežijí jen ony krátké okamžiky, které nikdy tak úplně nevymizejí. Království náznaků, jeden z nejerotičtějších filmů všech dob, přitom ve své podstatě velmi cudný, přesto emocionálně explozivní. V restaurované verzi ještě nádhernější než dřív.

Stylistická extratřída rok před Sedm a tři před přelomovým Cure. Snová atmosféra plná cigaretového kouře a zahloubaného sledování fotek na diaprojektorech ve sterilních vyšetřovacích místnostech, kde už polovina osazenstva dávno vypustila duši. Zrnitá videa vymývání mozků přehrávaná na tlustých monitorech. Odosobněná vyšetřovatelka s retro futuristickou károu a ezo manželem, se kterým během saunových rituálů filozofuje nad podstatou zla. Mysteriózní případ, který i navzdory nízkému počtu postav dokáže zamrazit i překvapit. Konec, který po sobě zanechává ocas nerozřešeného snu. Film, který by si zasloužil plné restaurování do 4K, kdyby jeho sledování v pochybné 480p kopii vlastně nedávalo zdaleka největší smysl.