kiddo

Moje vzrůstající tendence nacházet romanťyku v jednoznačně neromanťyckých záležitostech mě nepřestává znepokojovat. Vejlet do L.A. je kánon.

K totálnímu kingovskému pastiši tomu chybí jen prepubertální gangbang. Nicméně za úchyly jsme pořád, protože stejně všichni se zatajeným dechem čekáme, až si dvě děcka dají pusu, #MilevenIsMyCrack. 2. série: Jako dospěláci dodneška čekají na svůj dopis z Bradavic, já odteď čekám, až mě Steve adoptuje.

Dick me dead, and bury me pregnant. Kdo viděl cokoli, o co se WWE Studios kdy otřelo, čekal totální sračku. Optimisti doufali ve snesitelnou retrospektivu pro fanoušky a podprůměrnou vaughnovku pro nezasvěcené. Že ale Fighting with My Family bude vynikající jako legitimní film pro lidi, kteří o wrestling nikdy nezavadili, asi nenapadlo nikoho. Ačkoli téma wrestlingu je do tohohle remaku stejnojmenného dokumentu zažraný jak žloutenka a o scény z ringu není nouze, vše se točí hlavně okolo dynamiky jedné, mírně řečeno, alternativní a skvěle (!) obsazené rodinky (především Nick Frost je tu hláškující mašina). A tam, kde by standardní kostra cesty na vrchol a obehraný oblouk zapálení–sebepochyby-selhání-ultimátní úspěch za jiných okolností nudily, tam jako přirozená protiváha vstupuje do hry linka Zaka Bevise a jeho snaha vyrovnat se s tím, že zatímco ségra si v zámoří plní sen, o nějž původně zas tak moc nestála, ten jeho je u konce. Tyhle prostřihy od Paigina tréninku na Zakovy okamžiky bolesti, trapnosti a sebeponížení navíc paradoxně dodávají tolikrát viděnému na hloubce a naléhavosti, protože zatímco jinde se o tom, jak většina aspirantů neuspěje a že samotná honba za úspěchem může být ničivá, jen planě mluví, tady přesně vidíme, co je v sázce. Závěrečný triumf i rodinný brekot jsou tak nakonec víc než zasloužené.

My Human from Hell. Pro nás s nízkým tlakem super.

Rozpapaný ňuňu čičimňauk + rockyovský motiv o tom, že po pádu se člověk musí zvednout. Víc ke štěstí nepotřebuju.

Tohle není tvůrčí dílo, tohle je edukativní videíčko do kvinty o tom, proč jsou drogy, znásilnění, (kyber)šikana, stalking, školní střílečky a sebevražda špatné, áno, z produkce někoho, kdo o těchhle věcech ví přibližně tak píču a čtvrt. Nemá se tudíž vůbec cenu zabývat čímkoli, co není ta velká Myšlenka ™ (třeba řešit nucenou retro stylizaci, schematičnost postav, nebo že kdokoli psal ty přemoudřelý sebeuvědomělý dialogy, neviděl za posledních pár let puberťáka ani z rozjetýho vlaku). Na první pohled je jasné, že tvůrci nemají do problematiky ani povrchní, natož hlubší vhled, tyjou z aktuálně vnímané závažnosti a o depresi, coming outu nebo mentálních problémech obecně nedokážou říct cokoli objevnějšího, než že teda existujou a jako bacha na ně, děcka. Což by samo o sobě nebylo ještě tak strašný, kdyby si svou skoro až agresivní ignorancí narativně nepodrývali to málo, co k věci říct mají. Sice je tu například patrná snaha zprostředkovat divákovi tu enormní díru a bolest, kterou po sobě sebevrah zanechává, ale i sebelepší okamžiky se zdevastovanými rodiči, kterým kvůli absenci dopisu na rozloučenou nezbývá než číst si čmáranice na stěnách školních záchodků, jsou hned podkopány samotným konceptem, který vyžaduje, aby protagonistka buďto ustavičně mlela svůj ultra vyrovnaný, stylizovaný voice-over, figurovala ve flashbacích, nebo ze záhrobí ovlivňovala současnou zápletku. Hannah se nám tu holt nade vším vznáší jako enormně otravný duch, a je nejenom neustále přítomná, ale prostřednictvím svého plánu pomsty hlavně aktivní i po smrti, ne-li aktivnější než zaživa. V jejím podání tak smrt není konec, ale brána do světa, kde to svým mučitelům konečně parádně natřete. A to nemluvě o aspektech, kde má seriál potenciál aktivně škodit, jako když detailně a anatomicky správně zobrazí podřezání žil v přesvědčení, že psychiatrická obec se plete a názornost od sebevražedné ideace odrazuje, nikoli ji podporuje, nebo když každou cestu, jak vyhledat pomoc, vylíčí jako od počátku odsouzenou k nezdaru. Ve výsledku je 13 Reasons Why něco, co svět pro svou osvětu a empatii potřebuje asi jako křesťanskou filmovou produkci o závislosti a potratech.

Anyone can start a fire. Nuže, burn, motherfucker, burn. Z něčeho, co dle trailerů působilo jako parodie a potom jako typicky cynická sračka přiživující se na aktuálních událostech, se nakonec prostřednictvím jediné stolové scény vyklubalo nečekaně přesné shrnutí toho, proč jsme jako západní civilizace totálně v prdeli. Jo a Rory Kinnear je moje duševní zviřátko a tvář Jackovy absolutní rezignace.

První polovinu se to plouží kupředu jako kombinace depresivní utahanosti Kober a užovek bez pointy a těch horších aspektů Vyšehradu a Lajny (nespojitý sled situačně komediálních scének, které by být mohly i nemusely a nikdo by nepoznal rozdíl). Pak to ovšem Snědá tíseň celé propojí, Dáša je z chlapa degradována na ženskou, což znamená, že odteď pro Luďanovo pohodlí může leda tak držet hubu a krok, a já se zabouchla. Humor tu šokantně nepramení z identity, tj. nepovažuje se samo o sobě za děsnou řachandu, že Franta je Rom, Dáša transsexuálka a Luďan z nižší třídy, ale z průserů, do nichž se postavy vlastními charakterovými nedostatky vmanipulovávají, z intersekcionálních absurdit (kupříkladu Franta + Dáša není problém proto, že spolu randí cis chlap a transsexuálka, ale protože se cigán sápe na bělošku) a z používání jazyka, který pro jednou nepůsobí jako až příliš inteligentně načinaný výběr ze Slovníku nespisovné češtiny, ale jako něco, co člověk v reálu fakt vyplodí (nemluvě o tom, že když Dáša o pařížáku pronese, že ho měla ráda jako malej kluk, je to vtipnější i informativnější, než když v jednom z předchozích dílů udílí wikipedickou přednášku o tom, jak jí doktoři ušili super pičku). Závěrečný díl je takové malé zjevení – aspoň v tom fikčním světě jde totálně rozdělenou společnost poupravit tak, abychom ve výsledku neměli neustále chuť se vzájemně pozabíjet. Ech, no co, don’t stop believing.

Někdo za kamerou si zřejmě uvědomil, že o vlivu programového sráčství na morálku a vnitřní integritu by bylo fajn něco říct, a pak to něco už zapomněl dodat. Čučet na sociopaty, jak využívají každé skulinky v systému, a když žádná není, tak si ji prokopnou, je na jednu stranu zábava (Sherlock v podstatě nic jiného není), na tu druhou je tu ale patrná neochota připustit, že postavy skutečně jsou amorální hajzlové. Nejvíc je to vidět na protagonistce, která není ani tak komplikovaný člověk s veřejnou a soukromou tváří jako spíš soubor protikladů, co se mechanicky střídají podle potřeby zápletky – jednou emancipovaná stíhačka, o chvíli později mentální věchejtek na pokraji zhroucení; jednou bezskrupulózní svině, co v touze po vítězství obětuje cokoli a kohokoli, v další scéně mateřská figura poháněná zájmem o spravedlnost; jednou vezmu na vědomí, že hájit přiznané zrůdy je moje práce, jindy ovšem zmanipuluju okolnosti, aby nová zrůda skončila za katrem; jednou zneužijem systém, v další epizodě vyhrajem případ poukázáním na zneužitelnost zcela zjevně vadného systému, aniž bychom tenhle rozpor nějak reflektovali nebo se jím chraň Bůh nechali charakterově nějak posunout, atd. atd. Takhle ze seriálu nezbývá nic než retardovaná, nepravděpodobně dramatická čumenda postavená na sledu náhod a izolovaných scén a narvaná cliffhangery ve stylu Dana Browna. No nic proti, lidi vypínaj mozek i u větších hovadin.

Tentokrát byla Dakota Johnson obsazena jako prázdná schránka cíleně. Nemůžu říct, že by to pomohlo.